Hana Kopecká, EUROSKOP, 29. listopadu 2010
Ačkoli potřeby ostrovní ekonomiky hovoří jasně, požadavky voličů váží podstatně víc. Tak by se dala charakterizovat poslední snaha britské vládní koalice o omezení přistěhovalectví. Na mušce už není jen masová pracovní síla; poslední opatření se snaží zbrzdit přísun vysoce kvalifikovaných a zoufale potřebných pracovníků. The Economist ve svém posledním čísle přibližuje, jak nedávné anti-imigrační zásahy opět oživují starou polemiku.
Za poslední dekádu poskytla Británie dlouhodobý pobyt více jak pěti milionům cizinců, nově především z východních členských zemí EU. Počet imigrantů utěšeně rostl, až před dvěma roky dosáhl vrcholu 13% pracovní síly, což je dvoutřetinový nárůst v porovnání s dobou před deseti lety. Nově příchozí v mnohém představovali imigrační ideál – vynikali vzděláním i vysokou kvalifikací, znásobili už tak slušný ekonomický růst a podstatně navýšili daňové příjmy. Zavedené přechodné lhůty pak zaručily, že ze státní kasy nevzali téměř nic.
Zavíráme dveře
Co se ale osvědčilo za časů prosperity, už tak docela nefunguje v době recese. Podíl nově příchozích na hospodářském boomu byl rychle zapomenut a pozornost se přesunula k negativům ekonomické imigrace. Sem patří zejména dopady přistěhovalectví na sektor veřejné služby, vysoké a neustále rostoucí procento domácích nezaměstnaných a po teroristických útocích léta 2005 i otevřené nepřátelství vůči imigrantským komunitám. Po hospodářském poklesu před dvěma lety se pak kalkulace nákladů a přínosů imigrace nevyhnutelně zvrtla do záporných čísel. Jak píše The Economist, britské ostrovy zažívají největší imigrační krizi v historii.
I vládní koalice tváří v tvář realitě bojuje s předvolebním předsevzetím, ve kterém se zavázala snížit počet dlouhodobých přistěhovalců ze dvou set na „pouhé desítky tisíc do roku 2015. Ačkoli se zdálo, že vážná hospodářská situace v kombinaci se selektivní imigrací metu splní, po krátkodobém poklesu v roce 2008 se každoroční příliv imigrantů vrátil na původních dvě stě tisíc ročně. „Vláda může jen v zanedbatelné míře ovlivnit, kolik lidí ostrovy opustí a kolik jich naopak přijede, zejména pokud jde o přistěhovalce z nových členských zemí sedmadvacítky, poznamenává labouristický poslanec Frank Field.
Dlouhá desetiletí to vypadalo, že se Británie dokázala vyrovnat se svým koloniálním dědictvím ze všech bývalých impérií nejlépe. Už delší dobu se ovšem zdá, že to je hudba minulosti. Na snímku britský parlament. Foto AP
Za prací, láskou, či studiem
Vzhledem k nedotknutelnosti unijní imigrace se opatření koncentrují na přistěhovalce ze zbytku světa, pro které do Británie vedou tři legální cesty: práce, sloučení rodiny a stále se zdražující studium. Vláda si pospíšila s omezením pracovních povolenek, kde kontroverzním pěti procentním škrtem zredukovala přísun vysoce kvalifikovaných pracovníků a dá se očekávat, že pevně stanovený „strop plánovaný na příští duben přinese další omezení. Nejenže je omezení počtu nedostatkové pracovní síly v době krize nanejvýš bizardní, ale jak poznamenává The Economist, toužebné kvóty vládě stejně nezaručí.
Zahraniční studenti představují polovinu neevropských imigrantů a po kvalifikovaných pracovnících další rizikovou skupinu. Jejich počet dosáhl loňského roku maxima, ale pro akademické studium se zapsala jen polovina z nich. Lze proto předpokládat, že vláda omezí povolení k pobytu pro méně prestižní studia. Pokud se tak stane, univerzitám to přinese hned dvojí starost; kromě už tak ztížené možnosti přilákat kvalifikovanou pracovní sílu ze zámoří budou dost možná bojovat i s nedostatkem zahraničních studentů. Ten by se vzhledem k několikanásobné výši školného rychle projevil na chybějících financích, odkud je to k zániku méně prestižních škol jen kousek.
Poslední možnost omezení přistěhovalectví představuje oblast sloučení rodiny, která čítá zhruba pětinu neevropské imigrace. Kromě fingovaných sňatků, jejichž počet neustále stoupá, jsou na mušce i příbuzní, které si nevěsta či ženich přivedou do nové vlasti. Omezení sňatků, byť podvodných, však pro politiky představuje citlivou oblast – domestikované přistěhovalecké skupiny s volebním právem tvoří nezanedbatelnou část elektorátu. Přísnější pravidla by se navíc mohla dostat do kolize se zákonem o lidských právech, který garantuje právo na rodinný život.
Reforma začíná doma
Jak poznamenává Martin Ruhs z Oxfordské univerzity, omezení imigrace závislost na cizinecké pracovní síle nezmění. Zaměstnavatelé, veřejný sektor nevyjímaje, si lehce zvykli na levné a flexibilní přistěhovalce. Klíč k poklesu poptávky po nich je třeba hledat jinde – v reformě sociální péče, vyšším vzdělání, odborných školení a regulaci pracovního trhu, přičemž ve všech případech náprava zabere nějaký čas. Pokud imigranti mezitím odejdou, Cameronova vláda si možná zachrání tvář, ale Británie tím o hodně přijde, uzavírá The Economist.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop