Marie Bydžovská, EUROSKOP, 2. prosince 2010
Lisabonská smlouva oslavila rok od svého vstupu v platnost. Přesto stále není jasné, jaký dopad bude mít na fungování EU. Shodli se na tom účastníci konference pořádané organizací Friedrich-Ebert-Stiftung „Lisabon – rok poté“. Nicméně již nyní se ukazují změny v institucionální rovnováze EU, z nichž řečníci vyzdvihli posílení Evropského parlamentu, novou roli národních parlamentů v rámci fungování Unie a vznik Evropské služby vnější akce.
„Lisabonská smlouva je jako lastura, kterou je třeba naplnit,“ popsal novou evropskou smluvní základnu český eurokomisař Štefan Füle. Smlouva totiž pouze stanovuje obecný rámec nových nástrojů či procedur, nicméně o jejich praktické podobě se v Unii stále vedou rozsáhlé diskuze.
Institucionální rámec Unie se bude dále dotvářet mimo jiné stanovením pravidel pro pořádání občanské iniciativy, pro uspořádání celoevropské diplomatické služby, či zakotvením změněné role předsednictví. Také úlohu nových postů – stálého předsedy Evropské rady a Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, Lisabonská smlouva podrobně nepopisuje. Bude záležet na jejich současných držitelích – Hermannu van Rompuyovi a Catherine Ashtonové, jaké postavení pro sebe získají.
Postavení europoslanců sílí
„Největším dopadem Lisabonské smlouvy je neočekávané rozkolísání rovnováhy mezi evropskými institucemi,“ tvrdil český Komisař Štefan Füle. „Při nedávném jednání o rozpočtu Unie na nadcházející rok se poprvé výrazně projevilo posílení úlohy Evropského parlamentu,“ doplnil Komisaře 1. náměstek ministra zahraničí Jiří Schneider.
Jedním z cílů Lisabonské smlouvy byla snaha o to, aby EU mluvila jedním hlasem. Právě ale unijní diplomatická služba se stala „rukojmím“ sporu o výši rozpoičtu na tento rok. Na snímku baronka Ashtonová s čínským vicepremiérem po jednáních o ekonomických otázkách a obchodní výměně mezi EU a Čínou 7. května 2009. Foto EK
Rozšířením oblastí spolurozhodování Rady a Evropského parlamentu získal štrasburský sbor možnost zasahovat do většiny politických oblastí. „Bez souhlasu europarlamentu nemůže projít žádný rozpočet, téměř žádná mezinárodní smlouva a ani žádná Evropská komise se nemůže ujmout úřadu,“ rozvinul tezi Richard Corbett, člen kabinetu Hermanna van Rompuye.
Národní parlamenty vymýšlí pojistky
Od posílení celoevropského parlamentu očekávala unie oslabení kritiky kvůli nedostatku bruselské demokracie. Dalším nástrojem k oslabení tzv. demokratického deficitu mělo být větší zapojení národních parlamentů do procesu rozhodování. Znalci však došli k závěru, že jejich roli nelze přeceňovat.
Pokud se více než třetina parlamentních komor obává, že došlo k porušení principu subsidiarity, tedy, že unie rozhoduje o oblasti v pravomoci členských států, mohou využít tzv. mechanismus žluté karty. Komise poté musí návrh znovu přezkoumat. Dosažení dostatečného počtu parlamentních komor pro její aktivaci je však během krátké lhůty obtížné, spíše až nereálné.
Naopak v některých aspektech vliv národních parlamentů upadá. Rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou oslabuje možnost parlamentů efektivně zavazovat svou vládu, poukázal na jednu z nich David Král z Fakulty sociálních věd UK. Navíc již legislativní komory neschvalují mezinárodní smlouvy z oblasti vnitra. Přesto však „parlamenty převrátily logiku a proti ztrátě pravomocí se brání zaváděním vnitrostátních pojistek jakou je např. v ČR vázaný mandát,“ řekl Král.
Více práce pro diplomaty
Rozšíření oblastí, v kterých Rada hlasuje kvalifikovanou většinou způsobilo, že většina dohod musí být předjednána. Posílil tím tlak na vytváření tzv. like-minded groups a bilaterálních kontaktů. Česko musí proto koordinovat své pozice a mluvit navenek jedním hlasem, řekla Lenka Pítrová z Úřadu vlády.
O novém postavení Evropského soudního dvora se mnoho nemluví, přesto jeho role bude zásadní, protože rozhodne, kudy povede dělící linie mezi pravomocemi EU a členských států, prohlásila Pítrová. Lucemburský soud dostal pověřením rozhodovat o žalobách na porušení principu subsidiarity veskrze politickou úlohu.
Jednotný hlas pro Evropu?
Jedním z cílů Lisabonské smlouvy byla snaha o to, aby EU mluvila ve světě jedním hlasem. K naplnění toho cíle má přispět vytvoření Evropské služby vnější akce, která měla zahájit činnost přesně rok po vstupu v platnost „Lisabonu“. Nicméně její formování ztroskotalo na penězích. Europoslanci a zástupci členských států se neshodli na výši rozpočtu pro příští rok, a jednou z „rukojmích“ sporu je právě diplomatická služba.
Jejím problémem je i slabé zastoupení diplomatů z nových členských států. Ačkoliv Ministerstvo zahraničí dvěma stům potencionálních kandidátů poskytlo maximální podporu, nepodařilo se ani jednomu ve výběrových řízeních uspět, přiznal Schneider. Nicméně ani ostatní nové členské země nebyly ve snaze o prosazení svých zástupců do struktur diplomatické služby o moc úspěšnější.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop
