Jiří Sobota, Respekt, 31.1. – 6.2. 2011
Stuxnet odložil bombu, Ahmadínežád je ale na koni
Írán by se měl stát příkladem pro ostatní, rozhodně alespoň optikou analytiků citovaných deníkem The Wall Street Journal. Údaje přicházející z této blízkovýchodní země v posledních týdnech by potěšily srdce nejednoho ekologa stejně jako příznivce nepokřivených tržních vztahů. Spotřeba benzinu v jednom z největších producentů ropy a plynu klesla o čtrnáct procent, zato poptávka po veřejné hromadné dopravě stoupla o pětinu. Přestože je země uprostřed zimní sezony, množství plynu potřebného na vytápění domácností se snížilo o pět procent.
Důvodem je nedávné skokové zrušení vládních dotací na energie. Ceny benzinu v Teheránu se v polovině prosince ze dne na den zečtyřnásobily, ceny nafty vystoupaly o více než osm set procent. Státní kase evidentně docházejí peníze. Zrušení plošných dotací na energie a potraviny ve výši 100 miliard dolarů není výrazem zápalu pro tržní ekonomiku, ale nutnosti.
Krok, kterého se režim obával natolik, že do ulic rozmístil pořádkové jednotky, přiškrtil média a rozdal lidem jednorázové vyrovnávací příspěvky, odkazuje ke dvěma protichůdným rysům dnešního vývoje v Íránu.
Zaprvé, sankce mezinárodního společenství jsou na počátku roku 2011 citelné. Teheránský režim má finanční problémy, přestože ceny ropy, hlavního zdroje příjmů země, stoupají.
Zadruhé, prezident Mahmúd Ahmadínežád se odhodlal ke kroku, ke kterému neměli dost kuráže ani předchozí „reformní vládci. Samotný fakt, že současný prezident před uvolněním cen necouvl, znamená jediné – Ahmadínežád si je svou pozicí jistý jako nikdo před ním a zdá se, že oprávněně. Podle zpravodajství světových agentur je v Teheránu navzdory skokovému zvýšení cen klid (pro srovnání: o totéž se před několika týdny pokusil v Bolívii Evo Moráles a rozpoutaly se takové nepokoje, že prezident reformu raději odvolal). Dnešní Írán tak stojí v protikladu k režimům v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Zatímco zbytekem regionu se šíří vlna protestů proti autoritativním vládcům, moc íránského prezidenta roste.
Podle uniklých diplomatických depeší se Ahmadínežád stále častěji ocitá ve sporu s konzervativním, islamistickým vedením země. Na snímku dělníci instalují obrovský plakát íránského prezidenta při jeho návštěvě v jižním Libanonu 12. října 2010. Foro AP
Írán je teď nečekaně dáván za příklad dalším zemím Blízkého východu, kde se energie mohutně dotují, což sice vládám zajišťuje o něco spokojenější populaci, v dlouhodobé perspektivě to ale odčerpává peníze na cokoli skutečně užitečného – třeba školství. Mahmúd Ahmadínežád si své reformy může dovolit právě z důvodu, kvůli kterému v Tunisku nebo Egyptě lidé vycházejí do ulic.
Zprávy z WikiLeaks
Uniklé diplomatické depeše zveřejněné na stránkách WikiLeaks ukázaly vloni na podzim mnohem komplikovanější obraz íránského prezidenta, než jak je na Západě obvykle vnímán. Ahmadínežád se v jejich světle jeví spíše jako sociálně-liberální pragmatik, který se stále častěji ocitá ve sporu s konzervativním, islamistickým vedením země.
Právě Ahmadínežád totiž podle depeší podporoval předloňskou dohodu se Západem a Ruskem o výměně obohaceného íránského uranu za již zpracované palivo pro vědecký reaktor v Teheránu, narazil ale na odpor zbytku íránského establishmentu. Podle jiných depeší chtěl prezident nepokoje po zfalšovaných volbách řešit nabídkou větších svobod demonstrujícím, vysloužil si za to v těžko uvěřitelné vypjaté scéně políček od vrchního velitele Revolučních gard přímo na zasedání vlády. I další zprávy naznačují prohlubující se konflikt mezi konzervativním islamistickým vedením a prezidentem, v němž ovšem prezident postupně vítězí.
Podle íránsko-amerického analytika Rezy Aslana staví Ahmadínežád svoji pozici stále více na odklonu od islamismu, který nahrazuje vzpomínkami na perskou tradici a nacionalismus. Prezident se již několikrát postavil na stranu volnějšího výkladu muslimských pravidel, ohradil se například proti vměšování vlády do způsobu odívání íránských žen. Ahmadínežád dokonce v projevu zpochybnil schopnost kleriků včetně nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího řídit běžné záležitosti země a ve stejném duchu se vyjadřují také jeho poradci a spolupracovníci. Co ale takový posun znamená? Někteří komentátoři tvrdí, že země od teokratického režimu směřuje k běžnější blízkovýchodní diktatuře jednoho muže a jeho kliky. V kontextu boje uvnitř režimu je také potřeba číst již zmíněnou úspěšnou deregulaci cen.
Ahmadínežád ji nakonec prosadil proti vůli nervózního parlamentu a třeba podle analytika amerického Council on Foreign Relations Raye Takeyha je jeho motivace velmi pragmatická. Prezident se ekonomickými reformami snaží otupit kritiku střední třídy, jež již dlouho protestuje proti nesmyslné hospodářské politice vlády, což jistě přispělo k úspěchu opozice ve volbách před dvěma lety.
Dotace navíc nebudou úplně odstraněny, ale částečně nahrazeny adresnější ekonomickou pomocí nejchudším vrstvám, které právě tvoří hlavní voličskou základnu dnešního prezidenta. Ahmadínežád ostatně vede ofenzivu i na dalších frontách. Na íránských univerzitách v tuto chvíli probíhá revize výukových plánů, jež je doplněna obnovou profesorského sboru. Vysoké školy jsou tradičním centrem odporu proti vládě, hrály důležitou roli během zelené revoluce po zfalšovaných volbách a Ahmadínežád se zjevně snaží obsadit katedry loajálními spojenci, kteří mu pomohou dostat vzpurné instituce pod kontrolu.
Jako šílené
Pokud jde o jaderný program, obnovený perský nacionalismus (dovolávali se ho také opoziční politici v roce 2009) rozhodně jeho přitažlivost nezmírní, spíše naopak. Pokud vládnoucí režim oslabí ideologickou sílu radikální interpretace islámu, stane se právě vzestup země jako regionální mocnosti hlavním motivem vlády a věčný spor Íránu se zbytkem světa o právo na jaderný program pojítkem napříč společností. Opoziční politici ostatně kritizovali Ahmadínežádovu ochotu k dohodě stejně vehementně jako konzervativní klerikové.
To se děje v situaci, kdy jaderný program ve skutečnosti klopýtl a ztratil něco ze své naléhavosti. Šéf izraelského Mosadu Meir Dagan nedávno oznámil, že Írán bude schopen dosáhnout na jadernou zbraň nejdříve v roce 2015, a v podobném duchu se vyjádřila také americká ministryně zahraničí Clintonová. Izrael měl přitom donedávna ve zvyku tvrdit, že Teherán má bombu téměř na dosah.
Důvodem „zpoždění je úspěšné nasazení počítačového viru Stuxnet, podle všeho izraelskými a americkými tajnými službami. Virus, jehož komplikovanost a přesné zacílení naznačuje, že nemohl být zkonstruován amatérskými hackery, napadl jaderná zařízení na výrobu obohaceného paliva v Natanzu.
Musela to být opravdu pekelná podívaná. Podle rozsáhlé investigace deníku The New York Times fungoval virus na dvou rovinách. Na jedné straně dokázal díky zmanipulování ovladačů německé firmy Siemens roztočit odstředivky používané k obohacování uranu do takových obrátek, že téměř dvoumetrové válce zničily samy sebe. Koordinované explozi stovek centrifug předcházelo nahrávání všech provozních údajů, jež umožnilo v době, kdy se odstředivky blížily k hranici sebedestrukce, vysílat na kontrolní přístroje íránských inženýrů údaje z předchozích dní naznačující bezproblémový provoz.
Ahmadínežád uznal, že virus způsobil programu „menší problémy, podle západních analytiků ale došlo k vyřazení pětiny celého systému. Dalším zásahem do citlivých míst íránského programu jsou „záhadné vraždy předních jaderných vědců, k nimž se nikdo nehlásí, ačkoli o dlouhých prstech amerických a izraelských tajných služeb málokdo pochybuje.
Úspěch podvratných programátorů je potěšující, znamená ale pouze odklad. Írán si příště jistě dá lepší pozor a jeho motivace pokračovat v jaderném programu zůstává stále vysoká. Poslední jednání mezinárodního společenství s Íránem ostatně skončila krachem. Vyslanec perské mocnosti údajně západním vyjednavačům sdělil, že Teherán již o výměnu uranu za palivo do vědeckého reaktoru nemá zájem, protože našel způsob, jak si ho vyrobit sám.
Autor: Jiří Sobota