Lubomír Heger, 7. února 2011, MfDnes
Husní Mubarak po 30 letech skončí. Otázkou zůstává, kdy přesně. Po celou vládu se zaklínal heslem „pořádek a stabilita“ a zavíral opozici do vězení, čímž si zachoval přízeň armády, avšak znepřátelil si městskou populaci. K jeho pádu přispělo i to, že během posledních týdnů zrušil Egypťanům přístup k internetu.
Kdo koncem ledna sledoval jediné vystoupení Husního Mubaraka v televizi od počátku egyptské krize, jistě ho zarazil pozoruhodný klid tohoto muže, jehož odchod si dnes v Egyptě přejí úplně všichni – včetně armády, o niž se po celou dobu své vlády opíral. V tomto vystoupení, stejně jako v rozhovoru s Christiane Amanpourovou o týden později, kdy ho před lynčem davu chránily už jen tanky, opakoval stejnou mantru, jakou od něho bylo možné slyšet kdykoli v minulosti, třeba když obhajoval opatrný přístup k reformám: „Musíme zajistit stabilitu a pořádek.
K výzvám amerického prezidenta, aby odstoupil bez okolků, egyptský vůdce řekl: „Obama je správný muž, ale nerozumí egyptské kultuře. Když odejdu teď, nastane chaos. Jak se zrovna v tento okamžik zdá, Mubarakova oblíbená strategie, tedy opakovat Západu do omrzení tezi o vlastní nepostradatelnosti, opět zafungovala. Tím, že první vlnu protestů vyseděl v prezidentském paláci, přežil totální odliv sympatií světa v relativně dobré kondici a dal Západu i vlastní armádě čas na rozmyšlenou, jestli si jej přece jen nechtějí ještě chvíli ponechat.
Klid vůbec patří mezi nejsilnější zbraně tohoto dvaaosmdesátiletého veterána světové politiky. Za třicet let v čele země, během nichž Egypt vmanévroval do pozice druhého největšího spojence USA na Blízkém východě (po Izraeli), si zvykl na to, že jej Washington potřebuje více, než občas dává najevo. Koneckonců béžové tanky Abrams a vrtulníky Apache, které dnes udržují poslední známky kontinuity moci v Káhiře, dorazily do Egypta z USA právě proto, aby se zdejší režim nezhroutil jako domeček z karet, jak se to stalo třeba v Íránu. Ale každý ví, časy se mění.
6. říjen 1981: Egyptský prezident Anwar Sadat (vpravo) a viceprezident Husní Mubarak na vojneské přehlídce pár okamžiků před osudným útokem. Foto AP
Jedničkové roky
Lidé v blízkosti egyptského prezidenta si nemohli nepovšimnout, že když začíná nějaký rok jedničkou, časy pro Husního Mubaraka se opravdu mění. V roce 1961 dokončil výcvik stíhacího pilota v kyrgyzském Biškeku a jakožto znalec iljušinů a tupolevů, které tehdy do Egypta dodával Sovětský svaz, zahájil slibnou kariéru v egyptském letectvu. Ta kulminovala v roce 1971 incidentem, při němž Mubarak odmítl sovětský plán na bombardování Sinaje. Sověti jej uskutečnili sami a Izrael jejich piloty sestřelil.
Tehdy se zrodila legenda o neomylném hrdinovi, která ještě posílila během jomkipurové války, takže přes post náčelníka letectva dosáhl Mubarak v polovině 70. let na křeslo viceprezidenta. V osudný den října roku 1981 seděl během vojenské přehlídky po boku prezidenta Anwara Sadata, když jejich směrem přilétlo několik výstřelů a granát. Sadat padl, Mubarak vyvázl se zraněním. V příštích letech prý přežil ještě pět pokusů o atentát.
Prvním úkolem Mubaraka jakožto Sadatova nástupce bylo usvědčit a odsoudit atentátníky, k čemuž si bezpečnostní složky dopomohly i mučením tehdy asi třicetiletého předáka Islámského džihádu Ajmána Zavahrího, zatčeného o půl roku dříve. Islámský džihád byl radikálním křídlem Muslimského bratrstva, jemuž se počátkem 80. let podařilo oslovit i vzdělané vrstvy a získat tak reálný politický vliv.
Z nikdy nekončící konfrontace s tímto hnutím, které by si přálo nastolit vládu kleriků (nikoli nepodobnou té v Íránu), se zrodil nový egyptský prezident. Husní Mubarak lpí na své autoritářské moci z více důvodů, ale tím hlavním je zřejmě autentická víra, že kdyby zítra odstoupil a vyhlásil demokratické volby, získá v nich rozhodující většinu hlasů Muslimské bratrstvo. Legitimita jeho moci závisí na tom, jak dobře se mu tuto víru daří prodávat zbytku světa.
Přísný a spravedlivý důstojník
Husní Mubarak je nejen sekularista, ale i racionální člověk, který brzy ráno vstává, pravidelně cvičí a věří, že všechno má svůj čas. V hospodářské politice sází hlavně na zahraniční investice. Za Mubarakovy vlády se hospodářský výkon země přibližně zdvojnásobil, ale přesto je srovnatelný s ukrajinským a nyní stagnuje. Co je špatně? Odpověď je prostá – vysoké zadlužení, závislost na jednom či dvou odvětvích (vývoz ropy a turistika) plus korupce.
Hospodářské problémy ovlivňují Mubarakovu politiku více, než by se na první pohled zdálo. Když počátkem 90. let spadly ceny ropy a splátky dluhů ukrajovaly až polovinu příjmů do státní kasy, udělal Mubarak v roce 1991 zásadní rozhodnutí. Okamžitě vstoupil do protiirácké koalice a vyslal do probíhající války v Zálivu vlastní jednotku. Amerika za odměnu škrtla Egypťanům asi 20 miliard z dluhu a půjčila jim další miliardy. Kongres od té doby pravidelně schvaluje skoro dvě miliardy zahraniční pomoci pro Egypt ročně.
Káhira se tak stala druhým největším příjemcem zahraniční pomoci USA po Tel Avivu. Platby poslední dobou klesají, ale i tak Obamova administrativa schválila na letošek 1,5miliardy pro Egypt, z čehož má naprostá většina připadnout armádě. Děje se tak hlavně proto, že si žádný americký prezident nemůže dovolit ztratit spojence, z jehož území lze vést útok na Izrael.
Toto spojenectví prošlo zatěžkávací zkouškou po pádu Saddáma Husajna. Mubarak se několikrát nechal slyšet, že iráckého diktátora nehodlá oplakávat, avšak Saddám podle něj držel Irák pohromadě, což tvořilo dostatečnou protiváhu Íránu. V současném Iráku podle něj panuje bezvládí, které může nahradit jen „přísný a spravedlivý vojenský důstojník.
„Mubarak jako by tím charakterizoval sám sebe – tedy přísného a spravedlivého muže zajišťujícího základní potřeby svého lidu, napsala před dvěma lety Margaret Scobeyová, americká velvyslankyně v Egyptě.
Spí se mu dobře
Její slova pocházejí z tajné depeše, která předcházela Mubarakově cestě do Washingtonu na jaře 2009 a nedávno se objevila na WikiLeaks. Je plná postřehů o povaze egyptského prezidenta.
Mubarak podle ní reaguje vstřícně na uctivé chování, ale „nenechá se opít rohlíkem. Svá pozorování prokládá „anekdotami, které odrážejí letité zkušenosti i smysl pro humor. Obamova předchůdce George W. Bushe považoval Mubarak za „naivu ovládaného vlastními podřízenými. Americké výzvy k reformám na Blízkém východě nelze podle Mubaraka brát vážně, protože vedou jen k tomu, že celé země padají do rukou extremistů (Írán, Palestina, Pákistán).
Mubarak podle velvyslankyně nemá „žádného skutečného důvěrníka či poradce. Stará se hlavně o to, aby armáda netrpěla nedostatkem, a rozhodně si „nenechá kazit spánek nevybíravou taktikou státní policie. V Mubarakově světě, uzavírá Scobeyová psychologickou črtu, je mnohem přijatelnější, když „trpí pár jednotlivců, než aby společnost jako celek riskovala chaos.
Další části depeše se týkají neutěšené hospodářské situace Egypta, která bude možná jednou označena za hlavní příčinu prezidentova pádu. Přestože zdejší ekonomika rostla až donedávna sedmiprocentním tempem, nižším vrstvám se nikdy nepodařilo vybřednout z chudoby.
Jedním z důvodů může být zcela nevyhovující školství. Depeše to nezmiňuje, ale položky jako kvalitní vzdělání či základní občanské svobody v Mubarakově světě víceméně překážejí. Jeho Egypt je stabilní, mezinárodně zajištěná a spořádaná země – plná bídy.
Bída se samozřejmě nedotýká prezidenta a jeho rodiny. Podle amerických a britských expertů disponují Mubarak a jeho synové jměním ve výši 40 až 70 miliard dolarů, což z nich dělá jednu z nejbohatších rodin světa. Těchto peněz nabyli tím, že vstupovali jako obchodní partneři do nově vznikajících poboček zahraničních firem v Egyptě.
Podle amerického autora Aladdina Elaasara mezi tyto pobočky patří Hyundai, Vodafone a taky Škoda, což však zmíněné firmy popírají. Podle zpravodajského portálu IHS Global Insight vlastní Mubarakovi nemovitosti v Londýně, Paříži, Madridu, Dubaji, Washingtonu, New Yorku a Franfurtu nad Mohanem. Většina peněz je uložena na účtech ve Švýcarsku a v Británii, tvrdí Davidson.
Všichni pozorovatelé se shodují, že Mubarakovi nežijí okázalým životem. Politolog Amaney Jamal z Princetonu upozorňuje, že egyptský prezident se chováním ani výší majetku příliš neliší od ostatních vládců v regionu.
Barack a Mubarak
Na začátku dalšího „jedničkového roku je už jisté, že se Husnímu Mubarakovi nepodaří založit politickou dynastii, jak měl léta v úmyslu. Bezprostřední příčinou jeho pádu může být skutečnost, že armáda nesouhlasí s předáním moci synu Gamalovi, který nikdy nebyl vojákem. Armáda, jíž se daří u veřejnosti zachovávat relativně čistý štít, zřejmě doufá, že do vedení země prosadí opět někoho ze svých řad.
To paradoxně dává Mubarakovi šanci dosloužit se ctí, neboť ani vojáci nemají velký zájem na svobodných volbách a podporují prezidentovu verzi o hrozícím vítězství radikálů. Muslimské bratrstvo se podle střízlivých odhadů těší podpoře menšiny obyvatelstva, sekulárně smýšlející Egypťané asi převažují. Problémem je, že si tím nikdo není zrovna jistý, neboť podobné odhady lze kvalifikovaně činit jen ve fungujících demokraciích.
Vývoj v příštích týdnech bude stát a padat s chováním armádních špiček, jejichž chování zase stojí a padá s tlakem Obamovy administrativy, neboť jen dobrodruh Kaddáfího ražení by se dobrovolně připravil o západní pomoc. Tlak Obamovy administrativy je však momentálně nevyzpytatelný, neboť Bílý dům se snaží mluvit hlasem egyptského lidu a přitom očividně doufá, že armáda nepustí věci jen tak z rukou.
Mubarak se při všem svém klidu musí zalykat hořkostí. Možná ho potká stejný osud jako íránského šáha, přestože před tímto nebezpečím celou dobu varuje a ospravedlňuje jím své autokratické metody. Ale i kdyby Egypt z této krize vyšel svobodnější, on sám bude připomínán jako poslední faraon.
Autor: Lubomír Heger