Už zase hranice

Evropští politici by tuto bránu nejradši zavřeli, aby jí nemohli procházet cizinci. Protože to fyzicky nejde, navrhují, aby si začaly své vlastní brány zavírat evropské státy mezi sebou. Po otřesech eura se tak dostává pod tlak už druhý stěžejní projekt jednotné Evropy – Schengen.

Spor dvou kohoutů

Silvio Berlusconi a Nicolas Sarkozy minulý týden vyzvali ostatní evropské lídry a instituce Unie k „reformě“ dohody ze Schengenu o zrušení přeshraničních kontrol mezi státy. Tito dva však chtějí svou společnou výzvou vyřešit především vzájemný spor. Berlusconi žádal od států EU pomoc pro 25 tisíc tuniských uprchlíků, kteří přistáli na Lampeduse od počátku roku, a když to odmítly, udělil všem uprchlíkům schengenské vízum, čímž jim umožnil vyjet kamkoli do Evropy. Tisíce Tunisanů se však vydaly zejména do Francie, protože mluví francouzsky a mají tam rodiny. Francie je nepustila a zavřela hranice, čímž problém přehodila zpátky na Itálii. Berlusconi i Sarkozy se na sebe nejdříve naštvali, ale pak se setkali a prohlásili, že takhle to dál nejde a Schengen se musí „upravit“. Jak přesně, to nedodali.

Svoboda pohybu uvnitř Evropy nebyla takto napadena poprvé a jistě ani naposled. Opevnit se před cizinci uzavřením hranic je klasický populistický recept, na který mnozí voliči slyší. Berlusconi i Sarkozy jsou doma pod tlakem konkurentů zprava, proto se pasují do role nesmlouvavých bojovníků s ilegální migrací. Ostatně, byl to právě strach z nekontrolovatelného přílivu Čechů či Poláků, který vedl Německo a Rakousko k uvalení sedmiletých bariér na zaměstnávání lidí z nových členských států EU. Shodou okolností tato bariéra tento týden padá.

Lidé budou ale vždycky migrovat a nezadrží je sebelepší bariéry, kontroly či zdi. Takže co s tím? Schengen může přežít jen potud, pokud mu budou lidé věřit, a pokud se v něm budou cítit bezpečně. A byť je pocit bezpečí do značné míry dán subjektivně, lze mu pomoci.

Musíme si pomáhat

Na Lampedusu, kde žije šest tisíc trvalých usedlíků, přibylo ve sledu několika týdnů osm tisíc Tunisanů. A italské deníky psaly o tom, že zatímco Lampedusané zřizovali v přístavech provizorní nemocnice a na náměstích vyrostly vývařovny pod širým nebem, policie a azyloví úředníci byli najednou ti tam a jediné uprchlické centrum s kapacitou 800 lidí nikdo nehlídal.
Itálie situaci zjevně nezvládla. Dvacet tisíc běženců vypadá jako velké číslo, ale pro zemi s 50 miliony obyvatel je to malé sousto. Itálie by proto měla být ostatními evropskými zeměmi a bruselským okem hnána k zodpovědnosti, aby si doma udělala pořádek.

Může se však stát, že se z arabského světa přivalí skutečně masivní uprchlická vlna, a v takovém případě bude Itálie opravdu potřebovat pomoc od ostatních evropských států. Ať už formou vyslání speciálních týmů, finančních injekcí nebo tím, že se o uprchlíky mezi sebou podělí. Jiná možnost než účast na odpovědnosti za společně obývaný prostor neexistuje – dalším „řešením“ je už jen přiškrcení nebo zrušení jedné ze stěžejních svobod, které současná Evropa nabízí.

Týká se to také české vlády, která Schengen prodávala národu jako skvělou věc, již bychom si neměli nechat vzít. Účast na pomoci uprchlíkům v jiných státech Schengenu však dosud vždycky odmítla.