Luděk Niedermayer, Hospodářské noviny, 10. února 2011
Vlády EU musí skoncovat s rozpočtovou rozmařilostí
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman v minulém týdnu postavil ve svém textu zveřejněném v HN před Evropu otázku její budoucnosti. Nesluší se jakkoliv polemizovat s tímto skvělým ekonomem. Přesto stojí za to Krugmanův pohled „přes velkou louži“ doplnit o pár detailnějších postřehů zevnitř Evropy. A to bez toho, aniž by bylo jakkoliv třeba zpochybňovat hlavní motto článku – tedy otázku, zda se „Evropa může zachránit“.
Nejen řecká tragédie
Prvním z bodů hodných diskuse je samotné vymezení fiskální krize, která Evropu ohrožuje, i zhodnocení toho, jak se daří krize zvládat. Stojí za to připomenout, že Řecko nebylo prvním případem země, která se dostala na šikmou plochu (Krugmanem zmíněná řecká tragédie je až jedním z dalších dějství dramatu). Krize veřejných financí třeba Maďarska a Lotyšska, které za jistých okolností mohly přerůst v „neřeckou tragédii, jsou nyní již do značné míry zapomenuty. Jsou to však případy, kdy kombinace radikálních fiskálních úspor a rozsáhlé a rychlé finanční pomoci přispěla k překvapivě rychlé stabilizaci. To, že maďarský premiér svou politikou s tímto nákladně dosaženým cílem hazarduje, je jistě jinou otázkou.
Krugman nabízí jako inspiraci radikálnější řešení – argentinskou cestu, která vedla přes zrušení vazby na dolar k následné devalvaci pesa. Lotyšsko vyrazilo opačným směrem. Podřídilo všechno tomu, aby se udržela vazba na euro, odmítlo lákavou berličku v podobě devalvace a dnes je z nejhoršího venku. Ani Maďarsko si nevybralo cestu z krize přes devalvaci forintu. Výrazný propad jeho měny by způsobil problémy finančnímu sektoru (díky velkému objemu cizoměnových půjček) a vedl by k diskutabilnímu přerozdělení bohatství ve společnosti (zjednodušeně řečeno od spořících občanů k zadluženým podnikům).
Luděk Nidermayer: Za problémy Evropy nemůže euro, ale fiskální politika národních vlád. Ilustrační foto AP
Řecko vskutku v potížích
Krugmanův akcent na Řecko je přesto oprávněný. Tato země se totiž od pelotonu kandidátů na fiskální problémy v Evropě odděluje ve dvou klíčových rysech, a to výší dluhu a schopností ekonomiky růst. To zatěžuje rozpočet vysokými úrokovými platbami a na druhé straně nerostoucími, nebo dokonce klesajícími příjmy. Důsledkem jsou pak i nadále vysoké úroky státních půjček, a tím eskalace prvního z problémů. Proto i přes velký pokrok v reformách to nevypadá se schopností Řeků přesvědčit věřitele o schopnosti splácet příliš dobře.
Není to nic nového stejně tak jako nejsou nové možnosti, jak situaci řešit. Kromě postupu, který dnes fakticky podporují EU i MMF, tedy dočasné finanční pomoci Řecku a postupnému přenesení plné zodpovědnosti za obsluhu dluhu na tamní vládu, která má situaci zvládnout reformami, je díky opravdu hrozivým číslům ve hře i restrukturalizace dluhu. Ta by znamenala snahu o odpuštění jeho části a navíc i prodloužení jeho splatnosti.
To ale nebude tak jednoduché. Za prvé, Řecko je příliš bohatá země na to, aby dosáhla podstatného odpuštění dluhů. V podstatě platí poněkud zjednodušený argument německých médií, že Řekové musí nejprve rozprodat své krásné ostrovy a až poté žádat o pomoc. A druhým problémem je očekávaný odpor určitě nemalého počtu zemí unie. Těm jde jednak o „prestiž EU, která by restrukturalizací řeckého dluhu možná utrpěla, ale především o riziko, že po Řecku právě ony mohou být další na řadě. Přestože finanční situace většiny států EU je podstatně lepší než ta aténská, na druhou stranu může i krátká nepřízeň finančních trhů do státního hospodaření radikálně promluvit.
Evropská dilemata
To, že se v poslední době situace kolem finanční a rozpočtové krize v Evropě uklidnila, neznamená ještě happy end. V případě Řecka má EU pouze dvě funkční možnosti. Buďto se za Atény ještě razantněji postavit, prodloužit stávající půjčky, snížit jejich úrok, a tak dostat řecké veřejné finance do bezpečné zóny. Anebo co nejdříve iniciovat už zmíněnou restrukturalizaci řeckého dluhu a zároveň se razantně postavit za další ohrožené země.
Složitější otázkou je, jak rychle a trvale zajistit důvěryhodnost veřejných financí v EU. Krugmanem naznačované jediné řešení – rozpočtová federalizace – je nyní mimo ekonomickou realitu, ale stojí za zmínku, že i on si uvědomuje, že druhá krajní možnost – rozpad eurozóny či vystoupení některé ze zemí – není také vůbec snadný proces. V praxi má Evropa opět dvě základní možnosti, jako „second best k těmto dvěma extrémům.
První, a ne zrovna šťastnou cestu, představuje politika „pokroku v mezích zákona, kdy na jedné straně budou vytvářena lepší, přesnější a přehlednější pravidla pro rozpočtové politiky členských zemí. To ale může brzy narazit u národních vlád, protože ty dodržují pravidla jenom tehdy, když je dodržovat chtějí, ale je věcí jejich suverenity, když se rozhodnou pravidla „občas nedodržet.
Druhou možností je, že se členské země, bez toho, aby vznikla fiskální federace, určité části oné suverenity vzdají. Nebudou smět dělat větší a větší dluhy. Znamená to, že státy, stejně tak jako zodpovědní lidé a firmy, budou utrácet jen tolik, kolik mají. Posun tímto směrem by pomohl nejen stabilizovat finanční trhy, které nyní s půjčkami některým zemím váhají, ale potěšil by i daňové poplatníky, kteří dříve či později ponesou náklady rozmařilé fiskální politiky. Byl-li by tento systém dostatečně robustní, mohl by zajistit fungování měnové unie téměř stejně dobře, jako určitá forma prohloubení fiskální federalizace.
Je euro viníkem?
Není pochyb o tom, že pro řadu čtenářů i politiků zní tento návrh skoro stejně utopisticky jako úvahy o fiskální federaci v Evropě. Což nic nemění na potřebě situaci řešit. Soustředit pozornost při hledání řešení hlavně na měnovou unii je chybou. I přesto, že dnes řada ekonomů tvrdí, že za problémy v EU může vznik měnové unie, leží jejich jádro v reálné ekonomice (konkurenční schopnosti) a katastrofální rozpočtové politice některých zemí. „Zodpovědnost eura za dnešní situaci se omezuje na to, že třeba Řekům zřejmě prodloužilo dobu, než v zemi vypukla rozpočtová krize, a jiným zemím, třeba Irsku, dalo příliš nízké úrokové sazby, které vedly k přehřátí ekonomiky, bublinám na trhu a vysokému zadlužování.
Protože dnešní problémy EU neleží v měnové oblasti, nevyřeší se, pokud nedojde v postižených zemích ke změně v těchto „skutečných oblastech. Těmi jsou výrazné fiskální reformy a produkce lepšího zboží a kvalitnějších služeb za nižší cenu. Existuje jistě ekonomicky mnohem lepší způsob, jak k těmto změnám dojít, než je neočekávaný inflační šok, pomáhající oddlužit stát (i další dlužníky na úkor majitelů úspor), nebo devalvace, jako dočasné zlepšení konkurenční schopnosti zboží a služeb. Příklady z minulých let, třeba ty z Pobaltí, jasně ukazují, že „konvenční cesty přes rozpočtové úspory či poklesy mezd jsou nejen ekonomicky méně škodlivé, ale vedou i překvapivě dobrým a rychlým výsledkům.
I proto je přinejmenším krajně diskutabilní naznačovat, že Evropa by dnes bez měnové unie na tom byla lépe a lépe by vypadala i její budoucnost.
Autor: Luděk Niedermayer
bývalý viceguvernér ČNB, pracuje ve společnosti Deloitte ČR