Petr Placák, EUROSKOP, 14. února 2011
Egyptská občanská revoluce dosáhla svého hlavního požadavku – prezident Mubarak, který zemi autokraticky vládl třicet let, odstoupil.
Pro většinu Egypťanů je to jistě důvod k jásotu a Západ jim, po jistém váhání, začal fandit. Může za to obava z možného vzrůstu vlivu islamistů. Jenže islamismus, o kterém se mluví a který vyvolává obavy, není nic jiného než ideologický instrument v boji o moc. Dosaďme si za něj nacionalismus, který Arabové také vyzkoušeli, stejně jako socialismus, a jsme doma.
V Evropě stačí sebemenší problém, nesrovnatelný s tím, co byli léta nuceni snášet Egypťané, a nacionalisté operující s xenofobií získají ve volbách 20% hlasů. Výsledky egyptských voleb v roce 2005 přinesly pětinu míst v parlamentu členům islamistického Muslimského bratrstva, kteří museli ovšem kandidovat jak nezávislí.
Problém s podporou arabských autoritativních režimů jako hráze proti politickému extremismu je dvojsečný. Právě tyto režimy nahánějí vodu na mlýn radikálům. Islamisté sice vykřikují, že ďábel je Amerika, ale spadeno mají především na domácí autoritářské režimy. Ovšem ne snad proto, že by chtěli osvobodit společnost od vrchnostenské knuty, ale že to je největší překážka pro to, aby sami získali moc a nastolili vlastní režim, bezpochyby tužší.
Íránského duchovního vůdce Alího Chameneího mohou z egyptské revoluce brzy rozbolet zuby. Na snímku z 11.2. 2008 z oslav 29. výročí íslámské revoluce v Teheránu nechává Chameneí, který visí vpozadí, za sebe mluvit prezidenta Ahmadínežáda. Foto AP
V tom právě spočívají limity a omezení extremistů zaštiťujících se islámem. Jestliže komentátoři poukazují na to, že úspěch revoluce v Íránu, vedené pod heslem reislamisace společnosti, dal příklad ostatním protestním hnutím v muslimském světě, je třeba vidět i druhou stranu věci – současný režim islámských teokratů, kteří nechávají vynášet zvěrské rozsudky smrti nad ženami, které se dopustily „zločinu cizoložství, přičemž druhá strana je z obliga, je vskutku nanejvýš odpudivý. Je to režim, který jistě mnohým imponuje, že se dokázal „postavit Západu, ale který také miliony muslimů, bezpochyby muslimek, nenávidí.
Jestliže nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí vydává dnešní revoluci v Egyptě za dítě islámské revoluce, které byla zažehnuta v roce 1979 v Íránu, tak to je jeho zbožné, respektive bezbožné přání, bohapustá propaganda.
Egypťané vyšli do ulic proto, že chtějí důstojně žít, chtějí chodit do práce, mít co jíst a nechtějí být přitom otravováni státem přes míru únosnosti – tím méně nějakými shora nadirigovanými náboženskými předpisy. To jistě neznamená, že jejich frustrace nemohou ke svým cílům zneužít radikálové, kteří se vždy snaží pasovat do role mluvčích nespokojených.
Jestliže se – za dozoru armády – dostane v Egyptě k moci občanská koalice, bude to mít obrovský dopad na celý arabský svět. A stejně tak i na Írán, ale zcela opačný, než si tamní krvaví teokraté představují.
Autor: Petr Placák