Martin Ehl, Hospodářské noviny, 15. února 2011
Úzká spolupráce V4 už trvá dvacet let. A má stále co nabídnout
Mezi českými diplomaty se traduje následující historka: Když se stal Václav Klaus prezidentem a měl se účastnit prvního summitu prezidentů visegrádské skupiny, tak na přípravném jednání prý pravil: „Buď budeme dělat ten Visegrád pořádně, nebo vůbec.“
Jedním z výsledků tohoto postoje českého prezidenta bylo jeho spojenectví i osobní přátelství s polským konzervativním prezidentem Lechem Kaczyńským. Visegrád se tu postaral o seznámení a spolupráci dvou konzervativců, kteří se jinak neshodli třeba v názoru na Rusko nebo na roli státu v ekonomice.
Tříčlenná skupina zemí se ustavila před dvaceti lety v troskách maďarského hradu na jedné myšlence: že se dohromady budou houštinou postkomunismu vracet z Východu na Západ bezpečněji, než kdyby šel každý sám. Rozpadem Československa se ze tří stala čtyřka, jejíž soudržnost ochabla po vstupu do Evropské unie v roce 2004, ale přežívá dodnes. Politici i státní úředníci, organizující řadu setkání, si dnes kladou otázku, k čemu nám vlastně visegrádská spolupráce je. Máme společné zájmy, které by se daly přirovnat k zakladatelskému pojítku „společně zpátky do Evropy? Můžeme před škrtajícími ministry financí obhájit různé schůzky, cesty a miliony eur, které na různé granty přiděluje jediná oficiální visegrádská instituce, Mezinárodní visegrádský fond?
Vodu v Dunaji Visegrad nezadrží, ale je to užitečný nástroj pro prosazování zájmů zemí střední Evropy v Bruselu. Na snímku z 8. června 2010 maďarský parlament připomíná spíše vodní lázně poté, co se hladina Dunaje zvedla o osm metrů. Foto čtk
Soft power spojuje
Visegrádská skupina naplňuje ve střední Evropě to, co pro Spojené státy před pár lety definoval politolog Joseph Nye jako „soft power, měkká síla, čili svým způsobem jakási forma přitažlivosti pro ostatní a výhod pro ty, kteří jsou uvnitř. Nespornou výhodou Visegrádu v očích ministrů financí a médií je, že kromě Mezinárodního visegrádského fondu nemá žádný sekretariát a jiné oficiální struktury, na něž se musí platit. Léty spolupráce se vytvořila neformální síť kontaktů mezi politiky, byrokraty, umělci, nevládními organizacemi a třeba i novináři. Ne všichni a ne vždy ji umějí použít. Nejvíce z ní těží pochopitelně ministerstva zahraničí, dále resorty vnitra a obrany a tradičně silná je kulturní výměna.
Visegrádský fond, který má od loňska navýšený rozpočet na šest milionů eur, už deset let pomocí grantů podporuje různé společné projekty a stipendia. Soft power se tak projektuje po americkém vzoru i navenek: třeba desítky běloruských či ukrajinských studentů studují na středoevropských školách.
Ministři zahraničí se loni dohodli na společných konzultacích před zasedáními Evropské rady v Bruselu a z roviny úvah do praxe se uvádí myšlenka společných zastupitelských úřadů. V jihoafrickém Kapském Městě tak od loňska vzniká společný generální konzulát a podobný úřad má vzniknout v Číně.
Spojenci v EU
Ne vždy sice mají Polsko, Slovensko, Česko a Maďarsko společný zájem, ale regionální spolupráce se cení uvnitř Evropské unie. V Bruselu lze zaslechnout opatrné dotazy nevisegrádských diplomatů na to, co se vlastně na schůzkách V4 před summity dojednává. Autoři výborné studie o slovenské zahraniční politice „Bruselenie valašiek v závěru uvádějí regionální spolupráci jako jeden z klíčů úspěchu prosazování zájmů Bratislavy v EU. „Slovensko by si mělo vybudovat silný vztah se sousedy, který by nevyčerpával energii diplomacie, ale který by vybudoval ze střední Evropy silného, relativně soudržného hráče, píší mladí experti, z nichž někteří radí nynější vládě Ivety Radičové.
Slovensko samo ocenilo měkkou sílu Visegrádu na konci devadesátých let, když dohánělo ostatní tři země po letech mečiarismu. Sociolog Martin Bútora, který v roce 1999 nastoupil jako slovenský velvyslanec v USA, ve své knize Druhý dych vzpomíná, jak ho tehdy tři visegrádští kolegové rychle vzali mezi sebe a dodali potřebné kontakty.
Podle Mateusze Gniazdowského z varšavského Centra východních studií se V4 sice stala velmi často obětí příliš velkých očekávání a v mnoha důležitých tématech, jako jsou vztah k Rusku nebo institucionální reforma EU, byla rozdělená, ale stala se v EU jádrem širších koalic a pomohla prosadit řadu konkrétních věcí. „Visegrádská spolupráce nám pomohla vstoupit do schengenského prostoru, opravit klimaticko-energetický balíček, spustit Východní partnerství, ale zařídit i řadu prozaičtějších otázek, jako jsou prostředky na opravu paneláků, říká Mateusz Gniazdowski.
Z polského pohledu jsou podle něho nejdůležitější projekty spojené se stavbou a propojováním energetické infrastruktury, především vytvoření severojižního plynového koridoru od Świnoujście, kde chce Polsko postavit terminál na zkapalněný plyn, do Chorvatska.
Smiřovatel i pojistka
Poláci mají dost často tendenci Visegrád používat jako nástroj pro prosazování svých zájmů, neboť se cítí jako regioniální velmoc. O užitečnosti visegrádské čtyřky vědí své i v Bratislavě a Budapešti. Když kvůli vypjatému nacionalismu na tom či onom břehu Dunaje právě vázne oficiální komunikace, tak se prezidenti, premiéři a ministři nutně musejí potkat na různých summitech V4. Visegrád má dnes i roli magnetu třeba vůči Ukrajině nebo Bělorusku. Proto také vznikla Vilniuská desítka – skupina baltských a balkánských zemí – když tyto státy usilovaly o vstup do NATO.
V4 se stala především praktickým nástrojem, ale nechybí jí ani politický náboj. S debatami o budoucnosti evropské ekonomické vlády nabývá na aktuálnosti úvaha, kterou vloni do speciálního čísla polského liberálního čtvrtletníku Res Publica Nowa napsal exprezident Aleksander Kwaśniewski: „I když základní idea Visegrádu, členství v EU a NATO, je naplněna, zůstává V4 svým způsobem politickou pojistkou v případě, kdyby se třeba uvnitř EU něco dělo a unie se rozdělovala na více a méně integrované členy.
Autor: Martin Ehl