Tomáš Lindner, Respekt, 21.-28. února .2011
Ahoj lidi. Jmenuji se Ajmán Mohjeldín a chci z Egypta speciálně poděkovat všem našim divákům ze Spojených států,“ hovoří do kamery reportér katarské televize Al-Džazíra v Káhiře, „víte, od začátku vysílání AlDžazíry nám všichni říkali, že Američany vůbec nezajímají zprávy ze světa. Vy jste je teď vyvedli z omylu, vašimi dopisy, zprávami na Twitteru a na Facebooku, za které vám ještě jednou děkuji. Prosím, pokračujte v tom a my vám zas budeme dále přinášet to nejlepší zpravodajství, které bude v našich silách.“
Pohledný reportér k Američanům nepromlouvá v televizi, jeho půlminutový proslov běží na webu english.aljazeera. net. Objeví se na obrazovce po rozkliknutí banneru nadepsaného slovy „Požadujte Al-Džazíru ve Spojených státech.
Americké kabelové společnosti – s výjimkou několika měst – svým zákazníkům Al-Džazíru nenabízejí, a ti se tedy na její mezinárodní vysílání v angličtině mohou dívat jen na webu. Katarskou televizi totiž stále provází pověst antiamerického média, kterou získala během sporů s minulou administrativou George W. Bushe. Teď ale její manažeři vycítili šanci na změnu otevírající přístup k vytouženému americkému trhu. Kampaň za „Al-Džazíru v USA spustili v době, kdy se tento zpravodajský kanál díky kvalitnímu pokrývání revolucí v Tunisku a v Egyptě stal definitivně hlavním kronikářem současného arabského světa.
Tichá revoluce
Návštěvnost anglických webových stránek Al-Džazíry se v minulých týdnech zvýšila o desítky procent, sledoval je prakticky stejný počet lidí jako stránky deníku The New York Times. Odkazem na reportáže katarské stanice začínají večerní zprávy všech amerických televizí. Dopad kanálu, který před 15 lety založil liberální katarský emír, je přitom ještě mnohem větší, než jen jako hlavní zdroj našich zpráv o arabských revolucích.
Podle některých stojí katarská televize u zrodu „nové arabské veřejnosti. Ilustrační foto AP
Bez existence Al-Džazíry je současná vzpoura mladých Arábů těžko představitelná. O nepokojích v Tunisku Al-Džazíra například vysílala 24 hodin denně už v době, kdy je zbytek mediálního světa přehlížel. Mladí lidé v tuniských obývacích pokojích ani nezapínali cenzurovaná státní média; na Al-Džazíře sledovali, jak se jejich diktatura postupně hroutí, a sbírali odvahu k tomu, aby se k demonstrantům přidali. Na přímý přenos tuniského dramatu se díky satelitnímu vysílání a společnému arabskému jazyku mohli dívat lidé v celém regionu. Najednou viděli, že lid v ulicích za svá práva nebojuje jen kdesi na vzdálených kontinentech, ale přímo u sousedů. A že si zdánlivě neporazitelné, přitom už ale dávno přežilé režimy se zlobou ulice nevědí rady.
„Nesmíme si myslet, že naší úlohou je osvobodit Araby z tyranie, říká v rozhovoru s The New York Times tuniský zpravodaj Al-Džazíry Muhammad Krichen. „Zároveň ale musíme mít otevřené oči a zaznamenat každou událost, která by mohla být začátkem konce jakéhokoli diktátora v arabském světě.
Vliv Al-Džazíry na arabskou společnost je podle řady analytiků ještě mnohem hlubší. Nejen že její obrazy z Tuniska inspirovaly k odvážnějším protestům i Egypťany. Nejen že současné protesty navazují na 15 let neustálého kritického zpravodajství o proamerických diktaturách v regionu. Podle amerického odborníka na Blízký východ a autora knihy o Al-Džazíře Marca Lynche katarská televize dokonce stojí u zrodu „nové arabské veřejnosti.
Její vysílání pravidelně sleduje 40-50 milionů lidí, přístup k němu má polovina arabských domácností. Obyvatelé regionu sahajícího od Maroka až po Irák, které už dříve spojovala víra, jazyk a mělký sentiment vzájemnosti, k sobě díky zprávám Al-Džazíry a vysílání dalších panarabských televizí mají blíže než kdykoli dříve. To má politický dopad na celou severní Afriku a Blízký východ.
Podle týdeníku The Economist se Al-Džazíra svými reportážemi a kritickými debatami „stala srdcem Američany započaté debaty o potřebě politických reforem na Blízkém východě. U zrodu Al-Džazíry v roce 1996 stáli novináři vyškolení britskou BBC. Položili základ kritickému zpravodajství, které se dnes příliš neliší od práce například americké CNN a ruší mediální tabu minulosti, v níž státní televize arabským vůdcům neustále jen pochlebovaly. Podle dva roky staré analýzy, kterou The Economist trefně nazval „Tichá revoluce, je hlavně díky Al-Džazíře mladá generace Arabů mnohem lépe informovaná a mnohem více navyklá politickým debatám než ty předchozí.
Antisemité, agenti Mosadu a fandové Hamásu
Podobné názory jsou velmi daleko od diskusí, které se kolem Al-Džazíry vedly ještě před několika lety. Bývalý americký prezident George W. Bush tehdy údajně – na základě uniklého memoranda z návštěvy Velké Británie – dokonce uvažoval o bombardování katarského sídla stanice. Podle zápisu z memoranda, jehož pravost ale Britové ani Američané nikdy nepotvrdili, mu tento nápad rozmluvil až Tony Blair. Podobně vyhrocené debaty se vedly v době, kdy byla Al-Džazíra podezírána ze sympatií vůči teroristům. Příčinou bylo zveřejňování nahrávek Usámy bin Ládina i emotivní zpravodajství z Iráku, v němž reportéři dávali velký prostor názorům protiamerických guerill. Každý den ukazovali naturalistické záběry obětí amerických vojsk, k nimž tehdy jiní novináři neměli přístup a které zvyšovaly protizápadní nálady v celém regionu.
Kontroverze Al-Džazíru provázejí dodnes. Kvůli svému zpravodajství z Gazy a kvůli tomu, že sebevražedné atentátníky nazývá „mučedníky, bývá často obviňována z antisemitismu. Bossové stanice se brání tím, že její novináři jsou sice profesionálové, ale nemohou zraňovat „nejsilnější společnou emoci arabského světa, utrpení Palestinců.
Al-Džazíra je neoblíbená i mezi mnoha Araby. V lednu na její zpravodajské vozy a kanceláře zaútočili sympatizanti prozápadně orientovaných politických frakcí v Libanonu a na Západním břehu Jordánu – novináře obviňují z podpory hnutí Hizballáh a Hamás. Náboženští radikálové zase katarskou stanici považují za nástroj Mosadu a CIA – jako první arabská televize totiž začala dávat prostor vyjádřením izraelských politiků a expertů, které pravidelně zve do svých pořadů. V žaludku její kritika leží i samovládcům v celém arabském světě – reportéři Al-Džazíry nesmějí pracovat například v Saúdské Arábii nebo v Bahrajnu, vloni na podzim byl její štáb vypovězen z Maroka kvůli reportážím o Západní Sahaře, kterou od 70. let okupují maročtí vojáci.
Přes všechna minulá pochybení a kritiku je Al-Džazíra možná nejúspěšnějším arabským „výrobkem. Její anglické vysílání pravidelně sleduje až 100 milionů lidí a televize se v globálním soupeření pohybuje po boku slavných BBC a CNN. Investuje přitom zvláště do otevírání kanceláří v celé Asii a Africe, tedy v místech, která západní televize často zanedbávají. Diváky oslovuje hlavně tím, že jako první nabízí jiný, „nezápadní pohled na globální dění.
A ten teď chce konečně umožnit i Američanům. Na webové stránce, kde reportér z Káhiry Ajmán Mohjeldín děkuje Američanům za podporu, mohou diváci ze Spojených států do jedné kolonky napsat směrovací číslo svého bydliště. Systém jim pak nabídne možnost napsat provozovatelům kabelové televize v jejich bydlišti e-mail se žádostí, aby divákům ve velmoci svobodných médií nabídli i Al-Džazíru a s ní arabský pohled na dnešní svět.
Autor: Tomáš Lindner