Hana Kopecká, EUROSKOP, 17. března 2011
Dluhová krize tlačí země eurozóny k hlubší integraci. Čím dál častěji dochází ke stále méně mimořádným summitům, které signalizují zřetelné oddělení eurozóny od zbytku sedmadvacítky. Týdeník The Economist vysvětluje, proč Pakt pro euro může krizi společné měny zhoršit a v dlouhodobém horizontu Unii dále rozdělit.
Možnost rozštěpení sedmadvacítky se nabízela už dříve. Nejhlubší finanční krize století odhalila křehkost fiskálně a hospodářsky neprovázané měnové unie. Požár finančních trhů tak nemohla uhasit konsolidace dluhů, ani finanční transfery. Evropská unie není jeden stát a náznak transferové unie řadu členů odrazuje, zejména Německo. V klubu suverénních zemí nechtějí ty nejdisciplinovanější platit za ty neukázněné. Jak rozladění obou táborů postupně sílí, jejich vlády oslabují. Některé vinou úsporných opatřením, další naopak kvůli finanční pomoci.
Odstartovalo duo Sarkozy-Merkelová svým Paktem konkurenceschopnosti další problémy eurozóny? (foto: Audiovisual Service EU)
Pakt kompromisů
Separaci požehnal Pakt konkurenceschopnosti, tvrdí The Economist. Dohoda poukázala na rozdíly mezi členskými státy a ty nezasvěcené ponížila, nešetřil francouzsko-německý projekt polský premiér Donald Tusk. Se čtvrtým mimořádným summitem eurozóny se séparé setkání pomalu stávají normou. V rámci paktu to znamená velké vítězství Francie a značný ústupek Německa. Paříži vyhovuje, když může z jednání vyloučit zastánce volno-tržního liberalismu, jako jsou Británie, Skandinávie a státy středo-východní Evropy.
Původní Pakt konkurenceschopnosti usiloval o dva cíle – záchranu zemí na okraji dluhové propasti skrze překlenovací úvěry a zavedení disciplíny, která by dalším krizím předcházela. Když se Merkelová rozhodla euro zachránit, ozvali se daňoví poplatníci a odmítli poskytnout další peníze. Kancléřka proto zvolila výměnný obchod; vyšší ochranu společné měny výměnou za užší hospodářskou koordinaci eurozóny dle německých směrnic. Tak vznikl původní Pakt konkurenceschopnosti, nakonec ostře odsouzený ze všech stran.
Kontrola produktivity, dluhů i růstu mezd
Na pátečním summitu schválila eurozóna Pakt pro euro, umírněnější verzi původního plánu. Jeho opatření mají už na národní úrovni vyloučit, aby hospodářsky stabilní státy riskovaly své prostředky kvůli dluhům vratších ekonomik. Hlavním koordinátorem fiskální politiky se stala Komise. Kromě již loni navrženého dohledu nad státními rozpočty by měla monitorovat produktivitu práce v každé zemi a na ní navázaný růst platů. Zůstává plán koordinace důchodových politik, omezení zadlužení členských států a koordinace platových režimů ve veřejné službě. V podstatě se tak jedná o potvrzení programu, na který se národní vlády už beztak připravovaly.
Cílí však nový Pakt na správné problémy? Je-li jeho snahou skutečně konkurenceschopnost, proč rovnou neprosadit skutečné prohloubení jednotného trhu, zejména v oblasti služeb, navrhuje týdeník. Staro-nový projekt opět vylučuje ty otevřenější a více konkurenceschopné evropské ekonomiky, jako jsou Británie, Polsko, Švédsko, či Česká republika. To vede k úvahám, že jeho cílem není konkurenceschopnost jako taková, ale spíše francouzské lákadlo další politické euro-formace.
Komu pomůže Pakt pro euro?
Pakt pro euro tak představuje faustovskou smlouvu mezi Německem a Francií. Kancléřka se snaží dokázat, že nikdo nedostane nic zadarmo. Sarkozymu zase nejde ani tak o hospodářskou medicínu, jako spíše o vzkříšení ztraceného ekonomického vlivu vliv Francie. Ta Německo potřebuje, aby zakryla slabost, zatímco Německo potřebuje Francii, aby zamaskovalo sílu, cituje The Economist vysoce postaveného bruselského úředníka. Zeslabení paktu by mohlo už tak spořivou kancléřku definitivně odradit od rozdávání. Rozšíření o další země zase sníží jeho přitažlivost z pohledu Francie. Pakt pro euro tak obecně neskýtá příliš optimistické vyhlídky, ať už pro členy, či nečleny.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop