Luděk Niedermayer, Hospodářské noviny, 22. března 2011
Bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer: podpora slabších a rozpočtová disciplína jsou cestou z krize
V pátek začíná zásadní summit EU, na kterém budou šéfové vlád jednat o plánu, jak dostat Evropu z dluhové krize, a také o budoucnosti eura.
Poslední kolo souboje o fiskální přežití některých evropských zemí před blížícím se summitem se odehrává v těchto dnech. Do rohu ringu vyhrazeného pro zastánce evropské fiskální apokalypsy se postavily ratingové agentury se snížením ohodnocení důvěryhodnosti Portugalska a naznačením, že ani to nemusí být ještě úplný konec downgradů. Na druhé straně ringu, k překvapení pozorovatelů, se objevili ministři financí eurozóny. Ti se byli schopni shodnout na posílení zdrojů peněz pro Evropský záchranný mechanismus (EFSF), a navíc se překvapivě vrátili k původnímu, přísnějšímu trestání rozpočtových hříšníků pokutami.
Zdaleka nejde o poslední zprávy v již mnoho měsíců probíhající krizi, přesto však stojí za to se před dalšími jednáními šéfů unijních zemí či dalšími vlnami paniky (které jistě přijdou a které opět mohou tu či onu zemi přiblížit skutečně akutní fiskální krizi) zamyslet nad tím, jak se dál může „utkání vyvíjet.
Záležet bude hlavně samozřejmě na konkrétní ekonomické situaci jednotlivých ohrožených zemí. Důležitá budou také krátkodobá unijní rozhodnutí o míře podpory slabých zemí a v neposlední řadě i to, jak se procesy, které dnes v Bruselu často horečně probíhají, podaří interpretovat veřejnosti a jaký budou mít dopad na budoucnost Evropy.
Poslední kolo souboje o fiskální přežití některých evropských zemí. Bruselský úředník jede na kole do práce. Ilustrační foto AP
Jak se vede PIGS?
Situace nejvíce ohrožených zemí unie se mění jen pomalu. Jejich politici se sice s větší vervou pustili do reforem (někdy pod nátlakem podmínek záchranných půjček), ovšem kombinace slabé ekonomiky a razantních reforem nevytváří příznivé podmínky pro rychlé oživení, které by státním kasám pomohlo.
Platí to hlavně o Řecku, kde trhy již dávno ztratily stoprocentní víru v to, že své závazky země bez problémů splatí. A to i přesto, že Řecko se svým postojem k reformám získalo podporu EU a MMF v řádu desítek miliard eur.
Hlavní problém představuje ufinancovatelnost obřího dluhu (v roce 2012 by měl převýšit 150 % HDP). Jestliže se vládě nepodaří podstatně snížit náklady na půjčky, bude podíl úrokových plateb na státním rozpočtu dosahovat astronomických hodnot (při dnešních úrocích z řeckého dluhu by na ně padla až třetina vládních příjmů, což je neúnosné).
Kombinace ochoty k reformám a špatné finanční situace přinesla řecké vládě souhlas členů eurozóny s prodloužením stávajících půjček (ze 3 na 7,5 roku) a snížení úroků (na 4,2 %). Na druhé straně ale to, že cena tržních půjček přesahuje 10 %, ukazuje, že proces obnovení důvěry v řeckou ekonomiku bude běh na velmi dlouhou trať.
To, oč úspěšně usilovali
Řekové, však lídři zemí eurozóny neschválili Irsku. Tamní nová vláda před nedávnými volbami udělala ze snížení úroků unijních půjček (platí za ně kolem 5,8 %) velké domácí téma, což zjevně řadu ministrů v Bruselu naštvalo. I tak jsou na tom Irové lépe.
Irská ekonomika svůj růstový potenciál v minulosti ukázala a její dnešní obtížná situace stojí „jen na realitní bublinou vyvolané bankovní krizi. Kolaps tamního trhu s nemovitostmi paralyzoval jeden z klíčových sektorů ekonomiky a vyvolal nutnost masivních intervencí státu do bank. Pokud Irové provedou rychle a kompetentně domácí reformy, měli by postupně situaci zvládnout, nicméně náklad na dluh, který krizi zmnohonásobil (je kolem 100 % HDP) ponese země dlouho.
Třetí z „hlavních podezřelých – Portugalsko – nemá ani slabou a zadluženou ekonomiku jako Řecko, ani rozpadající se finanční systém jako Irsko. Jeho nebezpečí tkví v tom, že se údaje Portugalska o zadlužení příliš neliší od reality dalších zemí. Trhy mu přitom ale nevěří.
Proto diskuse o tom, zda Lisabon má, či nemá požádat unii o pomoc, má více dimenzí. Z pohledu tamní vlády je zatím rozhodující obava z toho, že záchranný úvěr bude doprovázen požadavky na reformy, ke kterým portugalští ministři nemají příliš ochoty ani odvahy.
Druhá strana se může obávat toho, aby si poté o záchranný pás pod tlakem portugalských potíží neřeklo více zemí. Gigantická výše Evropského záchranného mechanismu (na summitu byl navýšen objem z 250 miliard eur na 440 miliard, přičemž celková suma prostředků na podporu zemí unie činí 750 miliard eur) by se najednou trhům mohla jevit jako nedostatečná.
Agenda fiskální krize tedy jen tak jednací stůl bruselských schůzek neopustí. I pokud se podaří dnešní stav zvládnout bez potřeby restrukturalizovat dluh některé ze zemí či zajít ještě dále v solidární pomoci ostatních zemí, bude třeba řešit, kudy a jak se vydat dál.
Realismus v Bruselu?
Uvědomují si to zřejmě konečně i politici, což by vysvětlovalo poněkud konstruktivnější postoj v otázce nových fiskálních pravidel i ochotu zaujmout sice ne zrovna kolegiální, ale racionálními argumenty podloženou tvrdou pozici proti jednostrannému tlaku nové irské vlády na zlepšení podmínek půjčky.
Nad rámec vyztužení fiskálních pravidel a většího zapojení Evropské komise do rozpočtového procesu zemí,, otevřela zejména německá kancléřka Angela Merkelová otázku mnohem širší, a to potřebu posílení konkurenční pozice zemí Evropské unie. Její Pakt pro konkurenceschopnost sice nepřežil námitky ekonomů i politiků, ale logika tohoto postupu je správná. Bez toho, že se země vrátí zpět na dráhu růstu, bude velmi obtížné stabilizovat fiskální situaci i u zemí, které jsou na tom dnes podstatně lépe než třeba Řecko či Portugalsko.
V každém případě, i přes „zlepšený výkon doma i v Bruselu politiky čeká v této agendě ještě řada kritických rozhodnutí. Hrozí také nebezpečí, že sklouznou k předchozímu modelu rozhodování – principu dominance politického náhledu a vzájemné podpory hříšníků.
Co tomu nakonec řeknou doma?
A i když se nakonec dohodnou, čeká na ně další složitá práce – vysvětlit tato rozhodnutí občanům, do jejichž peněženek některá z nich míří. Řada kroků, které mohou dnešní situaci napravit, stojí na tom, že se národní vlády vzdají některých pravomocí (třeba se jím omezí možnost deficitního hospodaření, či dokonce budou muset delegovat část moci na nadnárodní autority (makro dohled, Evropský zácharnný mechanismus, případně ještě některé prvky finančního dohledu).
Taková opatření bývají často politicky málo přijatelná, a to nejen u nás. Zásadní „ne posilování takzvaně zlého Bruselu na úkor údajně hodné domácí vlády má v programu nejedna politická strana v Evropě. Vládní politici by se tak mohli dostat do ošemetné situace, kdy některé objektivně rozumné kroky, které by zemi mohly vyvést z krize, nebezpečně ohrozí jejich domácí pozici.
Je si třeba proto uvědomit, že praktické překonání dnešní krize je nepochybně jak v zájmu skeptiků k fungování integračního procesu, tak i těch, co by si přáli „více Evropy a dříve.
Přesto přese všechno. Postupné řešení dnešní situace nemá jinou alternativu, než vážnou ekonomickou krizi všech zemí a nejistotu v tom, jaké uspořádání bude (dnes už z velké části integrovaná Evropa dále mít. K tomu, aby se našlo vhodné řešení pro následující řadu měsíců, které o úspěchu opatření rozhodnou, potřebuje Evropa co nejméně ideologie (tou mnohdy interpretace aktuálního dění zavání) a co nejvíc kompetentnosti a profesionality svých lídrů.
Autor: Luděk Niedermayer