Petr Zahradník, Hospodářské noviny, 24. března 2011
Už zítra začíná zásadní summit EU, na němž budou šéfové vlád jednat o plánu, jak dostat Evropu z dluhové krize, a také o budoucnosti eura. Podle člena NERVu Petra Zahradníka dostanou EU z krize konkurenceschopnost a jasná pravidla.
Nejde jenom o to, zda umíme stanovit diagnózu nemoci, jež eurozónou zmítá, a zda je tato choroba léčitelná. Určitě není od věci se také otázat, zda má pacient (který v tomto případě není jeden, ale jichž je 17, a z hlediska nejen rozhodování o klíčových opatřeních, ale i poměrně přímých dopadech pak dokonce 27) vůbec zájem, aby se uzdravil.
S ohledem na to, jaký kus cesty evropská integrace za více než 60 let svého utváření urazila, se lze domnívat, že zachování a udržení společné měny je pro Evropu a její hospodářství více než smysluplné. A to především vzhledem k možným alternativám, jež by případný rozpad eurozóny mohly doprovázet. Bylo by iluzí myslet si, že by šlo o proces hladký, který by ušetřil všechny ostatní „samozřejmosti, jež i my z postkomunistické části kontinentu začínáme považovat za automatické a trvalé.
Pokusíme-li se, pokud možno pregnantně, stanovit diagnózu nynější choroby eurozóny, je vhodné si trochu systematicky utřídit jednotlivé existenční předpoklady, na nichž eurozóna stojí a kvůli nimž byla vytvořena.
Kdo zavede v eurozóně pořádek? Na snímku učitel Igor Hnízdo (Jan Svěrák) trestá rákoskou neposlušné žáky ve filmu Jana Svěráka Obecná škola.
Diagnóza č. 1: Eurozóna a její vnitřní charakteristika
Eurozónu můžeme vnímat v jejím nejužším vymezení sestávajícím ze schopnosti naplňovat makroekonomická konvergenční kritéria. Pokud tato kritéria naplníme skutečnými statistickými hodnotami, není těžké dospět k závěru, že z tohoto hlediska eurozónu neohrožují ani inflační vývoj, ani vysoké dlouhodobé úrokové sazby, přestože v případě některých zemí, jež investoři považují za méně důvěryhodné, došlo k jejich významnému nárůstu reflektujícímu míru rizika, spojenou s příslušnou ekonomikou. Můžeme tedy předpokládat, že pokud by tyto země v eurozóně nebyly, jejich úrokové sazby by byly podstatně vyšší dávno předtím, než se problémy (skryté pod pláštěm společné měny) jejich ekonomik projevily.
Snadno však dohledáme, že v tomto pojetí je diagnózou totální neschopnost drtivé většiny členských států, a to nejen eurozóny, nýbrž i celé EU, dodržovat fiskální disciplínu, když míry deficitu i dluhu k HDP se v průměru během pouhých tří let v prvním případě téměř zosminásobily, v případě dluhové míry došlo k jejímu zdvojnásobení.
Zhoršení fiskální disciplíny je však pouhým projevem nějakého vředu či choroby. Co se týče Řecka, je to například dlouhodobé a naprosto přehnané financování nejrůznějších zcela neproduktivních položek z veřejných výdajů, na něž vláda neměla dost peněz. Řešením je tedy totální očista příjmové i výdajové strany rozpočtu, přizpůsobená skutečným ekonomickým možnostem dané země.
Irsko však tuto očistu velmi zdárně provedlo již před více než 10 lety. Na rozdíl od Řecka irské ukazatele fiskální disciplíny v období těsně před krizí těsně vyhlížely téměř ukázkově. Irsko však potopil soukromý finanční sektor a vláda stála před rozhodnutím Sophiiny volby – pomoci z veřejných prostředků s ohromnými náklady irské bankovnictví zachránit, anebo spoléhat na to, že nějaký investor bude toto vnímat jako velkou a perspektivní kořist k expanzi v jinak zdravé ekonomice. Ačkoli v obou případech byly příčiny takřka modelově odlišné, jejich společným jmenovatelem bylo selhání hospodářské politiky a regulatorní role, již mají státní či veřejné instituce plnit.
Irsko a Řecko zdaleka nebyly jedinými bolavými místy, která můžeme na mapě eurozóny či EU nalézt. Mnohé další země mají velmi silný náběh vyvíjet se podobně – v irském i řeckém případě je však příčina pregnantně a transparentně odhalena.
Diagnózu tedy známe. Jaké je řešení?
Zabránit kterémukoli členu eurozóny, a vlastně i EU, aby se choval jako černý pasažér. Využíval výhod toho, že je součástí uskupení, jež vykazuje vysokou míru reputace, je spjato s nízkým rizikem, v průměru je velmi vyspělé, a navíc vyžívá možností poměrně významného přerozdělování ve prospěch méně rozvinutých na straně jedné, a současně si léčil své vlastní neduhy a neřešené problémy na úkor ostatních.
Pakt stability a růstu na počátku startu eurozóny byl dobrou myšlenkou, avšak v praxi zcela nevyužitou, ignorovanou, vysmívanou. I proto lze hodnotit se značným pochopením současnou snahu zodpovědných – z národních států především Německa – stanovit, ale zejména dodržovat taková pravidla, jež budou ono černé pasažérství maximálně eliminovat. Je zřejmé, že jakékoli zpřísnění těchto pravidel, a hlavně společná procedura jejich vymáhání a dodržování tradičně vytvářejí ozvěny hovořící o ztrátě národní autonomie apod. Na druhou stranu, jakmile si uvědomíme a připomeneme, s jakou pachtivou a hektickou improvizací jsme se potkávali v průběhu loňského roku, kdy se stávající Pakt stability a růstu ocitl v troskách a žádný záchranný systém prostě neexistoval, tak je zajisté přínosné, že předem daný, většinou (nejlépe všemi) schválený mechanismus zde bude existovat.
Diagnózou v tomto případě je chronická neschopnost chovat se fiskálně disciplinovaně a lékem na tuto bolest je obnovení této disciplíny. Přesvědčování zavést ji na národní úrovni nepomohlo, a tak přichází snaha „delegovat tuto zodpovědnost shůry evropských institucí prostřednictvím zesílené koordinace hospodářských a fiskálních politik a jejich výhledů, prostřednictvím zesílení preventivních i sankčních nástrojů Paktu stability a růstu a rovněž prostřednictvím Evropského stabilizačního mechanismu, jenž na základě jasných a předem stanovených pravidel říká, co je možné, co již možné není a za jakých podmínek bude hříšníkovi poskytnuta záchrana.
Existence těchto nástrojů se zdá být racionální protiváhou toho, jak ohromné by mohly být náklady nejen reputační, ale i destabilizační pro celé teritorium evropské ekonomiky, pokud by se nynější „příběh opakoval. Není pochyb o tom, že ony podmínky i sankce by měly být mimořádně přísné a politickým vyjednáváním nezvratitelné, vztahující se v plném rozsahu na každou členskou zemi bez výjimky.
Diagnóza č. 2: Jednotný trh, konkurenceschopnost
Při diagnóze eurozóny je však vhodné uplatnit i její širší vymezení – coby logického doplňku jednotného vnitřního trhu – zřejmě nejvýznamnějšímu ekonomickému přínosu integrace Evropy. To velmi úzce souvisí třeba s tím, do jaké míry ve kterém členském státě jednotný trh funguje, jaké překážky jsou volnému pohybu stále kladeny na národních hranicích, a koneckonců, i jak hladce a spolehlivě fungují v přeshraniční unijní dimenzi finanční trhy. Loňská Montiho zpráva o vnitřním trhu, stávající úsilí o přizpůsobení se finančního dohledu a regulace nových postkrizových podmínek představují rovněž způsob, jak vytvořit vhodnější předpoklady pro plnokrevné fungování eurozóny. Jejich obsah tak představuje poměrně jasně určenou diagnózu, včetně stanovení „léčby. Právě tyto dvě oblasti – hladce fungující jednotný vnitřní trh a spolehlivě pracující trhy finanční – představují zásadní parametr konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Nezapomeňme na to, že přestálá krize nebyla globální, ale spíše euro-atlantická. Evropa by proto měla odstranit zbytné bariéry, které ji stále dělí, zavést smysluplná stabilizační opatření pro případ opakování nedávných epizod a zároveň s tím posílit vnitřní i vnější konkurenceschopnost.
Čím lépe se jí to podaří, tím menší bude odpor vůči existenci eura – měny, jež sice vznikla na silném politickém základě, která však výrazným způsobem usnadňuje propojenost a celistvost evropského kontinentu, pomáhá mu odolávat v časech ekonomických problémů a současně podporovat ekonomický systém v době prosperity.
Autor: Petr Zahradník