Daniel Marek, Hospodářské noviny, 28. března 2011
Evropští lídři byli od začátku dluhové krize vždy o několik kroků za děním v dotčených zemích a na finančních trzích. Situace v Řecku se měla řešit na podzim 2009. Loni na jaře už bylo pozdě a záchrana výrazně dražší. K tomu se přidala určitá neobratnost a nedostatek citu pro chování trhů, což vedlo k tomu, že o pomoc muselo loni na podzim požádat také Irsko.
Příprava nového ekonomického paktu, tzv. velké dohody (grand bargain), se konečně zdála být vykročením k jádru problému. Bohužel ani poslední summit Evropské unie z konce minulého týdne prozatím nepřinesl zásadní průlom. Evropa stále tápe a není ochotna přijmout kroky, které by do budoucna snížily pravděpodobnost opakování dluhové krize. Dlouhodobé vyhlídky existence eura se prozatím nijak nezlepšily.
Na rozhodování o budoucím směřování eurozóny, respektive Evropské unie, se můžeme podívat ve dvou rovinách. První z nich je přibližování či vzdalování se podmínkám optimální měnové zóny a vliv hospodářské politiky. Druhým úhlem pohledu je dilema samostatnosti národních politik versus koordinace či centralizace v rámci EU či eurozóny.
Nefunkční konvergence
Začněme pohledem na hospodářskou politiku. Ve srovnání s dalšími centry světové ekonomiky je podíl státu v ekonomice v eurozóně výrazně vyšší. Zatímco v eurozóně činí složená daňová kvóta 40 procent HDP, v USA se na daních vybírá 27 procent HDP a v Japonsku 28 procent. V Číně a v Indii dokonce pouze 17, respektive 18 procent HDP.
Vyšší podíl státu nemusí být vždy horší, nicméně otázkou je efektivita veřejných výdajů. Ať tak či onak, naprostá většina evropských zemí stejně nyní nemá vzhledem k hlubokým rozpočtovým schodkům prostor výrazně měnit podíl daní na HDP. Tento prostor se nabízí při hledání mixu různých daní a přehodnocení výdajových priorit.
Konvergenci brání rozdílnosti výkonu. Na snímku kvalifikační utkání na Euro 2012 mezi Německem v bílém a Kazachstánem v modrém 26. března 2011 v Kaiserlauternu. Foto čtk
Z pohledu existence eura jsou důležité rozdíly mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Rozsah státního vlivu v ekonomikách měnové unie se podle složené daňové kvóty pohybuje od 29 procent HDP na Slovensku po 44 procent v Belgii. Důležitější ovšem je, že se jednotlivé země liší v nastavení daňové a sociální politiky a vytvářejí odlišné motivace pro ekonomickou aktivitu, což dlouhodobě vede k různým výsledkům na makroekonomické i mikroekonomické úrovni.
Odlišnosti jsou také v důrazu na fiskální, respektive makroekonomickou stabilitu v širším slova smyslu. Tyto rozdíly v hospodářské politice přispěly k rozevření nůžek (divergenci) vývoje evropských zemí na makroekonomické úrovni a vzdálily eurozónu od podmínek pro optimální měnovou unii.
Konvergenci a soulad ekonomického vývoje v EU mají podporovat kohezní fondy. Ostatně mají to ve svém názvu. Je ovšem evidentní, že svůj úkol plní nedostatečně. Na první pohled se sice od zavedení eura snížily rozdíly mezi zeměmi eurozóny v HDP na osobu (ovšem za cenu výrazného zadlužování některých států), nicméně došlo k divergenci v parametrech konkurenceschopnosti a lze očekávat, že rozdíl výkonnosti ekonomik jednotlivých zemí se bude nadále prohlubovat.
Aktuální rozdíly ve výkonnosti ekonomik Německa, Švédska a Finska ve srovnání s Řeckem či Španělskem nejsou náhodou. Buď jsou potřebné transfery příliš nízké, nebo špatně nasměrované, nebo jsou výše uvedené divergentní síly silnější. Předtím, než se bude diskutovat o navýšení fondů EU, by měly být prověřeny druhá a třetí možnost.
Divergence zemí měnové unie vede k tomu, že pro některé státy jsou úrokové sazby Evropské centrální banky příliš nízké a dochází k rychlému růstu zadlužování a vzniku bublin v cenách nemovitostí a dalších aktiv. Jak to končí, lze vidět v Irsku či Španělsku.
Pravidla a pojistky
„Záchranářské práce v Evropě by měly rozlišovat krátkodobou stabilizaci a dlouhodobé cíle. Po založení dočasného stabilizačního fondu se nyní rodí trvalý Evropský stabilizační mechanismus a zároveň se pracuje na Ekonomickém paktu.
Kroky evropských lídrů přinášejí naději i obavy. Měnová unie potřebuje hospodářskou politiku, která zajistí sbližování členských zemí nebo alespoň zabrání jejich divergenci. Otázkou je, zda k tomu navrhovaná opatření přispějí.
V eurozóně selhala fiskální politika, a to zejména z pohledu dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Koordinace národních rozpočtových politik nefunguje a společný rozpočet EU je příliš malý, než aby měl na situaci výraznější vliv. Možnosti jsou dvě: změnit pravidla fiskální disciplíny a posílit jejich vynucování, anebo přesunout část pravomocí do Bruselu.
Německo v tomto duchu navrhovalo, aby ostatní země přijaly podobnou ústavní rozpočtovou pojistku jako Berlín. Zároveň by se měly v rámci EU posílit sankce a jejich vykonatelnost při překročení limitů fiskální disciplíny. Čím více se toho podaří Angele Merkelové prosadit, tím lépe pro budoucí stabilitu eurozóny. A tím atraktivnější bude měnová unie i pro země, které prozatím stojí mimo, včetně České republiky.
Vedle fiskální rovnováhy by měla koordinace hospodářské politiky pamatovat také na ostatní aspekty makroekonomické stability, jako je například přiměřeně nízká vnější nerovnováha a finanční stabilita. Změna pravidel hry je podle mého názoru tím nejdůležitějším, co eurozóna potřebuje. Bohužel právě zde je ale pokrok minimální. Místo toho se pozornost soustředí na to, zda bude dostatek peněz na záchranné úvěry.
Pro případ nečekaně silných šoků či selhání principů obezřetné hospodářské politiky vznikne trvalý Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Bude disponovat 700 miliardami eur, z nichž 500 miliard bude moci použít na záchranné úvěry. Z pohledu pojistky proti nadměrné reakci finančních trhů může být ESM užitečným nástrojem k omezení vlivu paniky a spekulací. Nicméně s jeho existencí jsou spojeny dva problémy.
Prvním z nich je morální hazard. Proč by se měly členské země eurozóny a další státy, které se k ESM připojí, chovat zodpovědně, když si budou vždy moci půjčit maximálně za sazbu o dva až tři procentní body vyšší, než za kolik si půjčují ostatní? Odstraněním vazby mezi rizikem a cenou za riziko se zbytečně podněcuje rizikové chování. Čerpání záchranných úvěrů musí minimálně doprovázet ztráta fiskální suverenity.
ESM tak do jisté míry supluje Mezinárodní měnový fond. Je ovšem otázkou, zda si ESM, potažmo EU jako instituce, budou moci dovolit být stejně neoblíbené jako MMF při diktování drastických rozpočtových diet a vymáhání poskytnutých úvěrů do poslední koruny či eura.
Druhým problémem je stanovení příspěvků. V jejich výši by měl být vestavěn automatický mechanismus zvyšující příspěvky podle rizikovosti dané země. Tedy něco na způsob pojištění. Mohlo by se například stát, že po úspěšném snížení rozpočtového deficitu (dluhu) by země mohla snížit svůj příspěvek v ESM. A naopak, s rostoucím zadlužením by příspěvek rostl. Tím by se mohl alespoň částečně zmírnit morální hazard.
Tápání evropských politiků ukazuje, že na klíčové otázky stále neznají odpovědi. Hospodářská politika eurozóny ani jednotlivých států nezabezpečuje směřování k optimální měnové zóně a nezvyšuje pravděpodobnost dlouhodobé existence eura. Zároveň neexistuje shoda, nakolik omezit suverenitu lokálních vlád, ať již formou posílení pravidel, nebo přenesením pravomocí (a peněz) do Bruselu. Bohužel ani poslední summit nepřinesl žádný průlom.
Autor: David Marek