Jan Macháček, Hospodářské noviny, 31. března 2011
Vzhledem k budoucnosti eurozóny se to s Německem má podobně jako s vojenským zásahem v arabském světě (a vlastně kdekoli) a Amerikou. Bez USA se ve světě vojenském nedá dělat nic a stejně tak se s nemocnou eurozónou nedá dělat nic bez Německa. Německo je hlavním motorem evropské ekonomiky, a dokud jím je, bude i hlavním pokladníkem. Ona ekonomická síla s sebou totiž také nese zodpovědnost.
Francouzský prezident Nikolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová před časem prohlásili, že udělají cokoli, aby zachránili eurozónu. Tento patetický a dramatický výrok ale trhy příliš neuklidnil a možná je na čase, aby ono „cokoli začalo získávat poněkud konkrétnější obrysy.
Neustálé odsouvání konkrétních dohod o dočasném (EFSF) i stálém ochranném valu (ESM) vede k prudkému zvýšení nákladů na financování dluhu periferních zemí, ve kterých navíc hrozí nebo už existuje (jako v Portugalsku) hluboká politická krize.
Na výsledku místních voleb v Bádensku-Württenbersku se mohla Merkelová přesvědčit, že podbízení se veřejnému mínění politicky moc nepomáhá. Týkalo se to sice atomu, ale do značné míry to platí i pro eurozónu. Možná dobrý moment – když to nefunguje – pro změnu politického stylu. Možná bude lepší se postavit věci čelem a začít říkat německé veřejnosti i nepříjemné pravdy.
Za prvé je třeba říci, že ono „cokoli není žádná milost, kterou Němci poskytují ostatním. Kdyby Německo osamostatnilo svoji marku, může se tato prudce zhodnotit až o třicet procent, a to německému průmyslu může velmi ztížit život a způsobit velký šok. Němci mají pocit, že především v souvislosti se sjednocením Německa se už toho „naplatili dost. Pokud se v Německu mluví o tom, že je nepřijatelné přeměňovat EU v „transferovou unii, je možná třeba voliče upozornit, že zatím nic nikomu nedali ani nikam „netransferovali. Zatím byly pouze poskytnuty půjčky ve spolupráci s MMF.
Podbízení se veřejnému mínění ekonomicky nepomáhá. Na snímku německá kancléřka se svým ministrem financí Wolfgangem Schaublem. Foto AP
Německá vláda by měla přesně informovat o tom, jaká je skutečná expozice tamního bankovního sektoru vůči Irsku, Řecku a Portugalsku a kolik bude případná rekapitalizace německého bankovního sektoru vlastně stát. Ono se totiž snadno žehrá na Řeky a jiné nezodpovědné dlužníky, existuje jistě také něco jako nezodpovědný věřitel.
Němci po 2. světové válce vyměnili pilíře svého národního příběhu a upnuli se k měnové stabilitě a ústavnímu soudu a ústavnímu pořádku vůbec. To je jistě v pořádku, ale nějaký osvícený lídr by jim mohl vysvětlit, že evropské smlouvy nejsou ústava a čas od času se prostě mění, zvláště když eurozóna stojí jednou nohou (centrální banka – ECB) ve federaci, a dvěma dalšími nohami (společný dluhopis, ministerstvo financí) nikoli. Je třeba se smířit s tím, že pravidla měnové unie jsou přechodná a budou se ještě nějakou dobu měnit. Mimochodem – německá opozice (SPD) společný evropský dluhopis podporuje a možná je na čase hledat v této věci celonárodní konsenzus.
Potíž celého „Paktu pro euro je v tom, že je sice neškodný a v lecjakém ohledu rozumný (a není důvod, proč by ho Česká republika nemohla přijmout), ale z hlediska řešení podstaty krize eura míří úplně vedle.
Autor: Jan Macháček