Petr Placák, EUROSKOP, 18. dubna 2011
Tuzemský tisk v poslední době přinesl několikrát novinky o pokračující pomníkové válce mezi Maďary a Slováky. Loni se obě strany přely v souvislosti s odhalením jezdeckého pomníku prvního uherského krále sv. Štěpána v Komárně, naposledy se národovci z obou táborů pustili do sebe kvůli nově instalované soše Jánose Esterházyho v Košicích, kterou si tamní maďarská komunita chtěla připomenout 110. výročí narození svého rodáka.
János Esterházy byl reprezentant maďarské menšiny v Československu za 1. republiky a v období bývalého Slovenského štátu. Po roce 1918 aktivně vystupoval za revizi poválečných hranic a plédoval za připojení jižního Slovenska k Maďarsku.
V roce 1942 jako jediný poslanec slovenského sněmu hlasoval proti ústavnímu zákonu o vystěhování Židů. Čin je to o to pozoruhodnější, že se Esterházy veřejně přiznával ke svému antisemitismu, a svým způsobem je tak i cennější -nad svou aversi k židovství, ať už vycházela z náboženských, sociálních či národních pohnutek, dokázal Esterházy postavit všelidské principy.
„Od svého nejmladšího věku jsem měl protižidovskou orientaci a tu si zachovám do smrti. To však neznamená, že svým hlasem přispěji k zákonu, který pošlapává všechny lidské a boží zákony, pronesl ve slovenském sněmu při hlasování o zákonu na vystěhování židovského obyvatelstva. Nikdo z přítomných poslanců, kteří hlasovali pro zákon, se po jeho prohlášení nemohl vymlouvat na to, že si neuvědomil, o co kráčí. „Antisemita Esterházy ovšem nezůstal jen u prohlášení, později pomohl desítkám židovských spoluobčanů v útěku.
Po válce byl ovšem Esterházy zatčen, putoval do sovětského vězení odkud ho v roce 1947 sovětské úřady vrátily zpět do Československa, kde byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl zmírněn na doživotí. Esterházy zemřel v roce 1957 ve věznici na Mírově.
Budoucí císařovna, jedenáctiletá princezna Marie Terezie.
Jeho poválečný trest byl bezpochyby ovlivněn tím, že byl Esterházy Maďar a že usiloval o změnu československých (slovenských) hranic ve prospěch maďarské menšiny. Obojí byl tehdy zločin, který zastínil chování dotyčného za války. Exponenti Slovenského štátu dostávali menší tresty. Esterázy ovšem reprezentant Tisova režimu nebyl, jako zástupce Maďarů byl v něm trpěnou opozicí, jak se ostatně ukázalo i při hlasování o protižidovských opatřeních.
Ďurčanský je jiné kafe
Když je Esterházy ze slovenské strany označován za fašistu a válečného zločince, je to bezpochyby účelové. Slováci mají ovšem sami problém s postavami, které jsou daleko spornější než je Esterházy. Ve slovenském Rajci byla tamní radnicí instalována (dosud je zahalená) busta ministra zahraničí Slovenského štátu Ferdinanda Ďurčanského.
Funkcionář Ludové strany Ďurčanský patřil ke slovenským radikálům, kteří nežádali autonomii, ale rovnou odtržení Slovenska od českých zemí. To ovšem nebyla „protislovenská aktivita, jako u Esterházyho, ale aktivita „protičeská, nad kterou lze ze slovenského národoveckého hlediska přimhouřit oči.
Po vzniku Slovenského štátu patřil Ďurčanský až do léta 1940 k jeho čelním představitelům. Pak ovšem na základě své snahy po samostatnější slovenské zahraniční politice ztratil důvěru Berlína a byl zatlačen do pozadí. Místní radnice v Rajci se tak dnes hájí tím, že Ďurčanský nebyl v roce 1942 zapleten do deportací Židů. To je ovšem pravda jen proto, že mu v tom bylo „vyšší mocí zabráněno. Ve skutečnosti byl Ďurčanský členem Komise pro řešení židovské otázky na Slovensku a sám iniciativně předložil několik legislativních návrhů, které měly vymezit postavení Židů na Slovensku. Byl bezpochyby jedním z ideových předchůdců roku 1942.
Když se pak po vypuknutí Slovenského národního povstání vrátil na výslunní Slovenského štátu (Ďurčanského socha je instalována v Rajci na rekonstruovaném náměstí Slovenského národního povstání!) a stanul v čele tzv. mladoluďáckého tábora, který bezvýhradně podporoval Tisa a také žádal vyřešit „českou a židovskou otázku, což znamenalo vystěhovat zbylé Čechy a Židy ze Slovenska. Na rozdíl od roku 1942 ale už v tomto ohledu nastal výrazný posun. Zatímco Češi by byli odsunuti do protektorátu, na slovenské Židy čekaly nacistické vyhlazovací tábory na východě Polska. Jestliže se v roce 1942 dosud nevědělo, co se s Židy deportovanými do východních oblastí děje, v roce 1944 už bylo více méně zřejmé, že nacistický program přesídlení Židů je krycí označení pro jejich vyhlazení.
Ďurčanský byl Národním soudem v roce 1947 odsouzen k trestu smrti, ovšem v nepřítomnosti, neboť Ďurčanský, poté co sondoval u komunistů možnost předání moci při uchování samostatného slovenského státu, uprchl koncem války přes Rakousko do Argentiny a stal se spoluzakladatelem Světového kongresu Slováků.
Císařovna krásného zjevu
Do třetice něco příjemnějšího. Bratislava se rozhodla obnovit pomník Marie Terezie, který byl vztyčen na tehdejším Korunovačnom námestí v roce 1897 u příležitosti miléniových oslav Uherského království. Pomník stál na náměstí až do roku 1921, kdy došlo v sousedním Maďarsku k pokusu o restauraci Habsburků a následně dav za vydatné účasti českých legionářů a sokolů pomník rozmlátil.
Císařovna, uherská a česká královna, arcivévodkyně rakouská Marie Terezie ovšem za tyto novodobé nacionální půtky rozhodně nemůže. Ačkoli se po nástupu na trůn ocitla „bez peněz, bez úvěru, bez armády, bez vlastních zkušeností a vědomostí, avšak v neposlední řadě, bez veškeré rady, jak panovnice v roce 1750 sama poznamenala, zasloužila se o četné reformy, správní, hospodářské a sociální, směřující k upevnění centralizované absolutní monarchie, k rozvoji průmyslu, obchodu, k odstranění nespokojenosti poddaných – jak je nucen uznat i komunistický čtyřdílný Příruční slovník naučný z 60. let minulého století.
Přední český historik Josef Pekař Marii Terezii vysekl následující poklonu: „Byla to žena neobyčejného nadání i zdravého, krásného zjevu; ač mláda a k úkolům panovnice vlastně nevychována, vpravovala se rychle do složitých poměrů svých států a překvapila záhy samostatností a rozhodností úsudku. Její pracovitost, ráznost i sebedůvěra naplnily dvůr i stát novým životem.
Pryč s Ďurčanským, ať žije Marie Terezie!
Autor: Petr Placák