Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 20. května 2011
MMF i ECB pomáhají proměně eurozóny na přerozdělovací unii
Květen 2011 bude pro budoucnost eurozóny podobně důležitý jako květen 2010, kdy poprvé prolomila tabu a poslala peníze Řekům. Právě teď se rozhoduje, kdo povede dvě instituce, které sice nemají rozpočtovou politiku eurozóny v popisu práce, prakticky na ni ale mají stejný vliv jako německá kancléřka a francouzský prezident.
Přes jednu z nich přispíváme v roli akcionáře na záchranné půjčky i my. Právě vybíraní šéfové Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu mají moc k integraci do přerozdělovací unie přispívat, nebo ji naopak zdrženlivostí tlumit. Francouzi Dominique Strauss-Kahn, který včera kvůli obvinění z útoku na newyorskou pokojskou rezignoval na pozici výkonného ředitele MMF, i dosluhující guvernér ECB Jean-Claude Trichet patří do první skupiny. Mandát svých institucí napínali na maximum, aby pomohli odvrátit bankroty Řecka a spol., kterých se evropští politici obávali. Bez osobního nasazení Kahna a Tricheta by přinejmenším Atény restrukturalizaci dluhů neunikly. Evropští politici si dají záležet, aby jejich nástupci drželi stejný kurs. Správný názor na směřování eurozóny je hlavním kvalifikačním předpokladem.
Na ceně nezáleží
V ECB je rozhodnuto. Německý kandidát Axel Weber už v únoru pochopil, že žádané názory nemá, a sám ustoupil. Tricheta vystřídá Mario Draghi. Respektovaný italský exministr financí na rozdíl o něj drží vize hlavního proudu, že bankrotu je potřeba zabránit za jakoukoliv cenu. I kdyby jí mělo být to, že ECB už se nebude věnovat jen měnové politice, ale pustí se i do politiky rozpočtové, která není zrovna standardním posláním centrálních bankéřů. ECB je v ní už rok víc než aktivní. Už nakoupila řecké, irské a portugalské dluhopisy za 77 miliard eur a za dalších 100 miliard pořídila obligace, za které plně ručí irský stát. Země eurozóny buď přímo nebo přes záchranný val zatím Aténám, Dublinu a Lisabonu schválily 253 miliard. Ze srovnání je zřejmé, jak podstatnou roli ECB v dluhové krizi hraje.
Eurozóna už má dnes dvě pobočky ministerstva financí, které si ještě nikdo netroufl založit – jednu ve Frankfurtu, druhou ve Washingtonu. Na snímku logo evropské měny před budovou ECB ve Frankfurtu. Foto AP
Právě centrální banka se brání i mírným formám bankrotu, kterým se teď říká reprofilace, nejsilněji ze všech. Guvernér Trichet včera uraženě odešel z jednání o Řecku poté, co si šéf skupiny ministrů financí eurozóny Jean-Claude Juncker dovolil poprvé promluvit o restrukturalizaci řeckého dluhu. Juncker není žádný euroskeptik, ale jeden z nejvášnivějších zastánců co nejhlubší přerozdělovací unie včetně společného evropského dluhopisu. I on už ale stejně jako německá kancléřka dospěl k názoru, že se Řecko se současnou dluhovou zátěží z krize nikdy neprobere.
Dá se to říct i úplně jednoduše – ECB tiskne peníze a posílá je do Řecka a spol. Umíte si představit, že by ministr financí Miroslav Kalousek nedokázal prodat na trhu dluhopisy a odkoupila by je od něj Česká národní banka? I americká centrální banka Fed v krizi nakupovala všemožné dluhopisy včetně těch vládních. To ale byla jiná situace, kdy se mezi sebou všichni báli půjčovat. Fed řešil krizi likvidity, ECB řeší problémy insolventních zemí na periferii eurozóny, které mají tak obrovské dluhy, že jim nikdo nebude ochoten půjčit ještě dost dlouho.
Dvě pobočky euroministerstva
MMF má dlouhodobě pověst jestřába, který se se zadluženými státy nemazlí a ordinuje výměnou za půjčky tvrdé úspory. Má ve statutu jasné pravidlo, že se mu peníze musí vrátit, a také se mu to dosud více méně dařilo. Proto Angela Merkelová loni kývla na záchranné půjčky jedině s podmínkou, že se jich bude účastnit přísný MMF. Jenže za záchranný rok se ukázalo, že fond svou jestřábí autoritu moc neprosazuje a v triu s EU a ECB ustupuje. Osobnost StrausseKahna, který je stoupenec přerozdělovací unie včetně společného dluhopisu, hrála podstatnou roli. Dobře to ilustruje příběh z Irska. „MMF přesvědčený, že bankéři by měli platit za svou stupiditu, navrhl, aby investoři přišli o dvě třetiny hodnoty dluhopisů irských bank za 30 miliard eur. Na druhé straně stála ECB žádající, aby dostali zpět vše a náklady zaplatili irští poplatníci, popisuje ekonom Morgan Kelly. ECB vyjednala vše, co chtěla.
Pro pokračování v této politice je potřeba agilnost přinejmenším na Strauss-Kahnově úrovni. Tou se bezpochyby může pochlubit francouzská ministryně financí Christine Lagardeová, která je považovaná za přirozenou nástupkyni. Právě ona bez skrupulí jako první veřejně přiznala, že pro záchranu eura je potřeba porušovat všechna pravidla, Lisabonskou smlouvu nevyjímaje. Eurozóna už má dnes dvě pobočky ministerstva financí, které si ještě nikdo netroufl založit – jednu ve Frankfurtu, druhou ve Washingtonu.
Autor: Lenka Zlámalová