Tomáš Sacher, Respekt, 23.-29. května 2011
Už v červnu svede EU boj o obnovu vnitřních hranic
Lidé, kteří žili desítky let za drátem, to umí ocenit. Alespoň o Češích a o vynálezu jménem Schengen, který umožňuje cestování napříč Evropou bez jediné hraniční kontroly, to platí dokonale: v průzkumech sociologů se tu stabilně objevuje mezi vůbec nejoceňovanějšími výdobytky EU.
Dnes však tato smlouva držící jeden z hlavních pilířů spojené Unie – volný pohyb osob – bojuje o život. Nejbližší bruselská jednání prověří nejen schopnost zachovat v Evropě otevřené hranice, ale i to, jak pevné jsou dnes základní principy držící Evropu pohromadě a v přátelství.
Italský expres
„Ostuda! Ernst Stetter chvíli přemýšlí, pak ale svoje hodnocení zopakuje ještě několikrát. „Byla by to skutečná ostuda, zrušit něco, co jsme po desetiletí budovali, jakmile dojde na první vážnější zkoušku, říká šéf renomovaného bruselského think tanku Nadace pro pokroková evropská studia. „Schengen je nesmírně cennou hodnotou a doufám, že si to politici uvědomují. Podobně jako pan Stetter dnes novinářům pátrajícím po možné nejbližší budoucnosti EU odpovídá většina expertů. I letmý pohled na události posledních týdnů však naznačuje, že Evropa má před sebou po problémech eura další skutečně klíčovou zkoušku.
Vlna revolucí v arabském světě vyhnala z domovů statisíce lidí, tři čtvrtě milionu zamířilo na sever hledat útočiště v hranicích vysněné Evropy. A tato čerstvá imigrační vlna přinesla vůbec nejvyhrocenější diplomatickou roztržku mezi členskými státy EU uplynulých měsíců. Klíčový moment se datuje do poloviny dubna, kdy italští úředníci nasázeli evropská víza dvaceti tisícům imigrantů z Tuniska a posadili je na expresní vlak do sousední Francie. To je hrubé porušení zásady, že noví příchozí do Unie čekají na vyřízení své žádosti v první zemi, do které vstoupili. Italové pro svůj postup dodnes marně hledají zastání a není divu. Podle odhadů skončilo v Itálii dosud jen kolem sedmi procent uprchlíků. Většinu ostatních už předtím přijalo Španělsko či právě Francie. A nejde jen o poslední vlnu. Francie pojme každoročně zhruba pětkrát více imigrantů než její jižní soused.
Nejen Dánové chtějí mít svou zemi jako klidný přístav. Ilustrační foto EUROSKOP
Výsledek italsko-francouzského konfliktu je však zcela konkrétní a dnes už všeobecně známý: z Paříže přišel návrh na obnovu hraničních kontrol mezi státy Unie, kdykoli politici usoudí, že některý člen EU nechrání dostatečně vnější hranice Schengenu a propouští přes své území dál na kontinent nekontrolovatelný příliv běženců. Francouze v jejich snahách o přivření hranic přitom právě teď silně podpořil další „starý člen EU – Dánsko. Na jeho hranicích se mají už v příštích týdnech objevit mimořádné policejní hlídky, hraniční kontroly vozidel i možnost úplného spuštění závor.
Podobný přístup si nachází příznivce i v dalších zemích a zcela stranou nestojí ani Česko. Vůbec nejhlasitějším odpůrcem otevřených hranic je tu prezident, kterému sekunduje řada více či méně organizovaných skupin. „Stát musí mít možnost chránit bezpečnost a svobodu svých občanů před vnějšími tlaky. Krize s uprchlíky z Afriky ukazuje, že schengenský systém selhává, vyjádřil naposledy podobné názory europoslanec za ODS Ivo Strejček.
Zatím jde vesměs o menšinové názory a ministerstvo vnitra, jehož zástupci budou v Bruselu případné změny vyjednávat, mluví jasně. „Žádné návrhy směřující k snazšímu uzavírání hranic nepodpoříme, říká šéf odboru azylové a imigrační politiky z ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Právě bližší pohled na realitu zhruba polovičního Dánska však naznačuje, jak snadno může pocit ohrožení z otevřeného prostoru veřejnou agendu zcela ovládnout.
Dánsko hledí k východu
Co se týče imigrantů, Dánové v tuto chvíli nemusí stejně jako Česko odrážet žádnou uprchlickou „vlnu a la Francie. Na druhou stranu téměř půlmilion cizinců (zhruba deset procent) už v zemi žije. Převážně jde o Poláky a další Východoevropany, početnou komunitu tvoří ale také Pákistánci, Turci či Íránci, kteří na sever Evropy začali putovat už v průběhu sedmdesátých let za prací.
Tehdy Dánsko praktikovalo jednu z nejvstřícnějších cizineckých politik. Dnes je vše jinak. „Je tu cítit strach z dalšího nárůstu kriminality. Bezpečnost je něčím, co Dánové vždycky řešili více než ostatní věci, tvrdí novinářka pracující pro dánský veřejnoprávní rozhlas Karin Larsenová. Dánsko si dnes na obrazu spořádané země skutečně značně zakládá. Spolu s Finskem má například vůbec nejméně policistů v EU (méně než dva na tisíc obyvatel, v Česku je to podle statistik 4,3). Co se absolutních čísel týče, v počtu trestných činů se dánské statistiky nijak zásadně neliší od zbytku Evropy, detaily však prozrazují, že v řadě ukazatelů se vážnější kriminalita zemi vyhýbá.
„Poslední dobou tu převládá pocit, že právě imigranti z východu tlačí statistiky nahoru a uzavření hranic má být v tomto smyslu ochranou obyčejných lidí, vysvětluje Karin Larsenová. To přesvědčení má poněkud nejasné kořeny. Nejpřehlednější zprávu o cizinecké kriminalitě v zemi přinesla nedávno studie institutu Rockwool Foundation. Ta uvádí, že zatímco v roce 1990 spáchalo nějaký trestný čin celých jedenáct procent imigrantů, při posledním měření v roce 2006 to bylo pouze pět procent. Čerstvé statistiky bohužel nejsou na stránkách dánských úřadů k dispozici. Podle dánských médií však šla po přistoupení zemí střední a východní Evropy do Schengenu v roce 2008 čísla opět nahoru. A co je ještě důležitější, severský tlak na „posílení bezpečnosti má ještě jeden klíčový motor – populistickou Dánskou lidovou stranu. Ta sice sedí v parlamentní opozici, právě její hlasy reprezentující třináct procent Dánů však v uplynulých pěti letech dodaly menšinovému kabinetu klíčovou podporu při schvalování zásadních ekonomických reforem. „Tahle ochranářská politika je vlastně vládní revanš za jejich vstřícnost, říká Karin Larsenová.
Podobné vysvětlení dnes přitom komentátoři přisuzují částečně i iniciátorovi úprav Schengenské dohody Francii. Hlava země Nicolas Sarkozy aktuálně bojuje o přízeň voličů v blížících se prezidentských volbách. Jeho hlavní soupeřka Marine Le Penová přitom prosazuje nejen úplné obnovení hraničních kontrol, ale dokonce i další vzdálení se EU v podobě návratu k vlastní měně či zavádění nejrůznějších ochranářských opatření na francouzské výrobky. Nacionalistická nota podle všeho i kvůli obavám z opakování „italského scénáře na voliče funguje.
My ne, díky
Francouzský návrh si každopádně může získat podporu i u řady dalších evropských zemí, a to například i znesvářené Itálie či další země střežící hranice EU Řecka. Přes jeho hranice proudí do Unie podle odhadů až devadesát procent veškerých imigrantů a Řekové jejich příliv dlouhodobě nezvládají. Francie na oplátku za vstřícnost slíbila prosazovat to, po čem zmíněné státy už roky marně volají – prohloubení společné imigrační politiky EU.
V té společné politice zdaleka nejde jen o dostatek peněz pro celníky na schengenských hranicích. Klíčový bod spočívá v mechanismu, který by zodpovědnost za uprchlíky – a tedy i jejich fyzický pobyt – rozděloval automaticky mezi všechny členské státy EU. Odhadnout, jak se tato diskuse bude vyvíjet, dnes s jistotou nelze. Češi každopádně podobným návrhům hlásí už předem své „ne. „Povinné přesídlování imigrantů by mohlo významně podnítit další migraci, říká za ministerstvo vnitra zmiňovaný Tomáš Haišman.
Tato technicistní argumentace je těžko ověřitelná a pro laika i obtížně proniknutelná. I neprofesionál ovšem může lehce dojít k názoru, že podobný nesolidární přístup je pro zemi, které se větší imigrantské vlny zcela vyhýbají, poměrně pohodlný a dost alibistický. Česko s ním však podle všeho nebude v EU samotné. Také nejčerstvější bruselské návrhy zatím směřují spíše k masivnější finanční podpoře italským či řeckým celníkům strážícím vnější hranice. Odpůrci solidární politiky navrhují i další, méně bolestivé a do budoucna směrované léky: především větší mezinárodní angažmá EU a cílenou rozvojovou pomoc v zemích, odkud dnes do Evropy uprchlíci přicházejí. Klíčové dějství záchrany, či naopak udušení volného pohybu osob „schengenským prostorem se v Bruselu odehraje už na blížícím se pravidelném unijním summitu v červnu.
Autor: Tomáš Sacher