Marie Bydžovská, EUROSKOP, 30. května 2011
Propast mezi německým a evropským veřejným diskursem narůstá. Německé elity vidí jediné řešení dluhové krize v tom, že všechny státy přijmou německý hospodářský a monetární model. Naopak mnohé jiné státy považují německý model podpory exportů a snížení podílu domácí spotřeby na HDP spíše za součást problémů než za řešení krize.
Vnitřní slabost?
Sjednocené Německo je silné navenek, ale uvnitř je slabší, než byla spolková republika za Studené války. Jeho obyvatelé jsou starší a chudší a čelí větším sociálním problémům. Také jeho politický systém je fragmentovanější. Ani jedna ze dvou velkých stran, které tradičně podporovaly evropskou integraci, nemá naději na zisk 40 procent hlasů a Liberální demokraté (FDP) se stávají více euroskeptičtí. Navíc na levé i pravé straně politického spektra se objevili protievropští politici.
Za Helmuta Kohla (kancléř 1982-1998) byl postoj Německa jednoznačný. I díky generační obměně se však postoj německých politiků vůči EU mění. Mnohem více však prochází proměnou názor veřejnosti. (foto:Audiovisual service EU)
Důležitý vliv má i generační změna. Postoje předešlé generace politiků formovaly zkušenosti z Druhé světové války, z roku 1968 nebo 1989. Ti, jejichž názory se vytvářely až po pádu Berlínské zdi, mají jiný pohled na svět. Zásadnějšími mezníky pro ně jsou 9. září 2001 nebo příchod ekonomické krize.
Budoucnost Německa? Velké Švýcarsko!
Ačkoliv i dřívější kancléři čelili odporu veřejnosti jako například Willy Brandt kvůli své Ostpolitik nebo Helmut Kohl za rozhodnutí o umístění amerických raket na německém území, dnešní politici čelí komplexnější situaci a tudíž i většímu tlaku. Jedním příkladem je letošní série sedmi regionálních voleb. Zdá se, jakoby velká politická rozhodnutí zohledňovala názory voličů ve spolkových zemích očekávajících volby, jako například moratorium na starší jaderné elektrárny nebo jednání ve vztahu k problémovému Řecku.
Němečtí politici se celkově odklání od angažovanosti v zahraniční politice, což se výrazně projevilo při rozhodnutí zdržet se hlasování o rezoluci k Libyi v Radě bezpečnosti OSN. Dokonce se objevil názor, že Německo usiluje stát se „velkým Švýcarskem – Magnou Helvetií. Tedy bohatou, ale politicky nedůležitou zemí.
Mlčet a platit
Od počátků integrace platilo nepsané pravidlo, že Německo platí za evropské projekty, aniž by vyžadovalo politickou reprezentaci odpovídající jeho ekonomické síle. Nyní je největší evropský stát čím dál méně ochotný být plátce evropské integrace.
Přitom euro mezi Němci nebylo nikdy populární. 80 procent jich bylo již proti jeho zavedení, které akceptovaly jako ústupek za sjednocení vlastní země. Někteří jej po jeho zavedení překřtili na „teuro od slova „teuer, neboli drahý. A řecká dluhová krize se stala poslední kapkou, kterou jejich trpělivost přetekla. Většina z nich nechce financovat záchranu Řeků, kteří podle nich méně pracují a chodí dříve do důchodu než oni.
Důležitější jsou BRICS než PIGS
Jedním z důvodů německého odklonu od evropské integrace je i to, že těžiště ekonomického zájmu Německa se přesouvá z Evropy k tzv. zemím BRICS (skupina ekonomicky rychle rostoucích zemí – Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky). V německé centrální bance se dokonce rozšířilo pořekadlo, že „Německo potřebuje více BRICS než PIGS. Jako PIGS jsou posměšně označovány problematické země eurozóny – Portugalsko, Irsko, Řecko a Španělsko.
Tři pětiny německého exportu stále směřují do eurozóny, přesto není pochyb o nárůstu důležitosti Číny pro německé vývozce. Vývoz do říše středu vzrostl za pouhých 18 měsíců od ledna 2009 do června 2010 o 70 procent. Mezi lednem a srpnem 2010 pocházelo z Německa 47 všech exportů z Evropské unie do Číny.
Celá studie na stránkách European Council on Foreign Relations (ECFR)
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop
