Zdeněk Vašků, Lidové noviny, 8. června 2011
Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným, říká proslulá vančurovská „hláška“. Ale pro úrodu jsou červnové deště nezbytné. Biskup Medard, skutečná historická osobnost ze severní Francie, zaujímal v selském kalendáři velmi důležité místo. Platil za jednoho z nejvýznamnějších patronů zejména u rolníků, uctívali ho však i vinaři a pivovarští sládci. Nade vše se ale rozšířil jeho význam v oblasti předpovědi počasí. Vždyť kdo by ještě dnes neznal pranostiku Medardova kápě, čtyřicet dní kape.
Medardovo sepjetí s deštěm odvozuje svůj původ z některých medardovských legend. V jedné se například vypráví, že Medard, ještě jako malý chlapec, byl kdesi daleko v polích zaskočen silnou bouří s prudkým deštěm. Tu se náhle vedle něho snesl z nebes obrovský orel, který široce nad chlapcem rozprostřel své perutě a tak jej před běsnícími živly ochránil. V jiné legendě je uvedeno, že při Medardově smrti pršel z nebes horký déšť…
Přišlo procesí, přišel déšť
Zcela určující okolnost pro vznik medardovského kultu ovšem najdeme v tom, že Medardův svátek připadá na 8. června. Prvé červnové dny totiž ještě svým teplotním a vlhkostním rázem náležejí k relativně suššímu a poměrně již značně teplému období tzv. fortunátského jara. Protože teploty již bývají příznivé pro vývoj i těch nejnáročnějších zemědělských plodin, rolníci se zajímali hlavně o to, zda počátek června přinese též dostatek životodárné vláhy.
V našich přírodních podmínkách totiž právě v té době nastává intenzivní růst stébla a zpravidla i velmi důležitá fenologická fáze obilovin – metání. Při nepříznivém – suchém a horkém – počasí na počátku června se u obilovin značně redukují klásky i kvítky. Proto se nedostatek atmosférických srážek vždy značně nepříznivě odrážel na výnosech jak ozimů a jařin, tak i pícnin.
Bouřkové mraky nad Evropou. Jde jen o klimatický jev? Ilustrační foto Euroskop
Že vláhové zabezpečení uvedených plodin na přelomu května a června dost často neodpovídalo jejich optimální biologické potřebě, potvrzují meteorologická pozorování středoevropských stanic s dlouhými řadami měření.
Též v kronikách, pamětních knihách, farních zápisech a hospodářských zprávách velkostatků se k tomuto období pojí četné záznamy – například o konání prosebných náboženských procesí a veřejného modlení za déšť. A fakt, že tato procesí byla až překvapivě často odměněna kýženými srážkami, jen odráží zákonitý důsledek příchodu letní atmosférické cirkulace. Tu totiž s vysokou pravděpodobností provázejí zvýšené srážky právě po 8. červnu.
Nejbohatší Medard?
Roku 1815 Alois Gregor, někdejší profesor meteorologie a klimatologie na Karlově univerzitě, razil názor, že deštivé medardovské období je především důsledkem tzv. evropského letního monzunu, že jde o pronikání chladnějšího oceánského vzduchu na prohřívající se evropský kontinent. Příčinou tohoto jevu bývá vzestup tlaku vzduchu v oblasti Azorských ostrovů. A následkem je pak zesílené proudění vzduchu od severozápadu a západu, což obvykle vede k vytrvalému přílivu chladnějšího a vlhkého mořského vzduchu do evropského vnitrozemí. Ač je medardovské deštivé počasí ve střední Evropě způsobováno mnohem pestřejší škálou situací, označení evropský letní monzun se značně vžilo. Tento „monzun“ ovšem v naprosté většině případů postrádá svou zimní složku, tedy proudění studeného suchého vzduchu z pevniny nad oceán.
Pro medardovské počasí u nás je charakteristické nevyvážené střídání cyklon a anticyklon, zákonitě provázené změnami směru proudění. Zde spočívá i hlavní příčina toho, že v některých letech bývá deštivý Medard enormní ve výši srážek či délce období, zatímco jindy může být značně nevýrazný, časově nepravidelný a nesouvislý.
Podle měření z pražského Klementina se srážkově nejbohatší medardovské období dostavilo v roce 1815. Tehdy napršelo úctyhodných 342 mm, což 2,25krát překračuje hodnotu z průměrných roků a odpovídá to 72,6 procenta celoročního normálu této stanice. Extrémně nemedardovskými byly naopak zejména roky 1893, 1840, 1865 a 1816.
Hned tak to nepřestane
U nás lze znalost medardovských pranostik doložit především z tzv. zlatého věku předbělohorské prosperity hospodářského a kulturního života českých zemí, tedy plných 1000 let po úmrtí noyonského biskupa Medarda. Tento typ pranostik jistě dobře znal poslední archivář a bibliotékář rožmberského domu Václav Březan, jenž v kronice Život Viléma z Rosenberka k 8. červnu 1582 napsal: „… den sv. Medarda, kterýž (jakož Římané chtějí) deštěm vládne, byl den jasný bez deště.“ I v Březanově druhé kronice Život Petra Voka z Rosenberka je 8. červen na mnoha místech nápadně zjevně komentován v duchu medardovských pranostik, například v záznamech k letům 1587, 1597 či 1606.
Uveďme pro zajímavost ještě obsáhlejší znění této dešťové pranostiky, jak je uvedeno ve významné hospodářské práci De oeconomia suburbana z konce 17. století: „Prší-li v červnu na sv. Medarda, jest se 40 dní obávati vlhkého povětří. Zřídka to pochybí při východu Kuřátek, kdyžto Slunce vstupuje do Raka vlhkého znamení. Jiní z povětří, jaké bývá na den sv. Medarda, o celém měsíci a z toho, co se přichází na sv. Urbana, o budoucí sbírce vína hádají. Jiní totéž smýšlejí o svátku sv. Jana.“
Medardovské pranostiky představují vcelku zdařilé dešifrování projevů cirkulačních zákonitostí v pozdním jaru a první polovině léta, s typickými vpády chladnějšího a vlhkého oceánského vzduchu do střední Evropy. Je přirozené, že je nelze brát zcela doslovně. Tím je míněna především ona často se vyskytující čtyřicítka.
Pro vývoj medardovského období není přirozeně rozhodující, jestli právě 8. června prší, či neprší. Již výše zmíněný Alois Gregor v této souvislosti výstižně napsal: „Pranostika medardovská a všechny ostatní tohoto období jsou výborně vystiženy. Avšak musíme na ně nahlížeti rozumně. Tedy asi takto: deštivé počasí v první polovině června se západním větrem je signálem, že nastal monzun. Připravme se na to, že proměnlivé počasí tak hned nepřestane.“
Autor: Zdeněk Vašků
