Tomáš Sedláček, Hospodářské noviny, 9. června 2011
Koncem minulého týdne měl Jean-Claude Trichet snad nejzajímavější projev vysokého činitele EU za posledních několik let. To napsal Wall Street Journal a je třeba souhlasit. Trichet zde volá po hlubší fiskální integraci Evropy, ale zejména členů eurozóny.
Navrhuje zřízení evropského ministerstva financí jakožto cestu k řešení současné situace kolem eura, anebo alespoň právo unijního veta nad národními rozpočty, a to zejména nad výší jejich dluhů.
Bankéř předběhl politiky
Projev nejvyššího činitele Evropské centrální banky tak v mnohém předběhl úvahy politiků, ale zase na druhé straně odráží to, co si trhy myslí již dlouho: současný stav polointegrace (zcela integrovaná měnová politika a skoro vůbec neintegrovaná politika fiskální) je dlouhodobě neudržitelný. Připomíná to totiž stav „polotěhotenství. Vlády se sice mohou svévolně zadlužovat, jak chtějí, ale za přemrštěné zadlužování nese zodpovědnost někdo jiný. Jinými slovy: dnes v Evropě neexistuje skutečně silný mechanismus, který by vlády nutil k zodpovědnosti. Trhy to neumějí a neumí to ani demokracie (lidé budou spíše volit politiky, kteří jim naslibují hory doly, ať to stojí, co to stojí). Když to hodně přeženu: nezodpovědné chování řecké vlády se totiž zatím jeví – za daných podmínek – jako racionální. Zadlužuj se, jak chceš, dělej jen líbivou politiku, pořádné – a bolestivé – reformy odkládej donekonečna, protože až padne kosa na kámen, za tvé viny zaplatí někdo jiný – ostatní státy Evropy. Proč se tedy, probůh, vesele nezadlužovat?
Zde je na místě podotknout, že za tento stav nemůže ani euro, ani existence EU, ale prostě globalizovaný stav integrace Evropy a světa, kdy jsme ekonomicky natolik propojení (bez EU, nebo s), že je bankrot jednotlivé země prakticky nepředstavitelný. Pro ostatní je prostě perverzně jednodušší (a levnější) zadlužený stát zachránit – a dané země to vědí. Jakékoli výhrůžky a varování jsou tak zbytečné. Převeďme si to do osobnější paralely: Kolikrát jste svým dětem vyhrožovali, že nedostanou k Vánocům žádné dárky? A kolikrát jste svým dětem opravdu žádné dárky pod stromeček nedali?
Tomáš Sedláček: Dvě poloviny krávy se nerovnají jedné (živé) krávě. Ilustrač. foto Euroskop
Dvě poloviny krávy se nespojí
Výhrůžka totiž, má-li jí být věřeno, musí být realistická. Ty současné realistické nejsou. Mohou-li ostatní pomoci, pomohou. Vyhrožování ponecháním země jejímu vlastnímu bankrotu prostě se v současném organicky pospojovaném světě stává pouhou fikcí. Dluh nelze oddělovat a spojovat jako kusy lega. Dluh se spíše podobá rozsekávání čehosi živého a organicky vitálně pospojovaného. Dvě poloviny krávy se nerovnají jedné (živé) krávě. Rozpůlíte-li krávu, zabijete ji tím a už ji nelze znovu spojit. Podobně tak nelze přesně určit, kde končí a kde začíná řecký (nebo český) dluh. A nemylme se: řecký problém není řeckým problémem, je to jen vrchol ledovce problémů nás všech.
Stejně tak jako si stát nemůže tisknout libovolně peníze, neměl by si být schopen libovolně tisknout dluh. O tom jsem psal již dávno. Je ale otázkou, jak se k tomu postaví politická reprezentace Evropy, jíž zatím chybí jasný ideový leader. Mám za to, že teď je opravdu na čase začít seriózně diskutovat o „kvantovém skoku (jak jej nazývá Trichet), dříve než naši připravenost opět předběhnou události. To se s bankrotem další evropské země jistě stane, protože ten už nebude možné řešit nesystematicky (tedy tak, jak jsme to řešili doposud).
Hodilo by se zakončit slavným citátem Winstona Churchilla, který uvádí v této souvislosti komentátor Simon Nixon: „EU se nakonec většinou rozhodne správně – poté, co vyčerpá všechny ostatní varianty. I to je jeden z důvodů, proč být (trpělivým) eurooptimistou.
Autor: Tomáš Sedláček