Martin Ehl, Hospodářské noviny, 14. června 2011
Co pomůže Evropě proti gazpromové síle Ruska? Uprostřed horkého léta by se mohlo zdát nepřípadné věnovat se tématům, jako jsou energetická bezpečnost, dodávky energetických surovin a vztah k Rusku.
Jenže energetická situace střední Evropy se stává čím dál nepřehlednější. Zúčastnil jsem se ve Varšavě expertního semináře americkoevropské nevládní organizace German Marshall Fund, kde zaznělo pár postřehů, které stojí za to zmínit.
Uzavření německých jaderných elektráren jasně potvrdilo, že navzdory debatám o sjednocování Evropy je energetika výsostně národní až nacionalistickou doménou. Berlín své rozhodnutí s nikým v Evropské unii nekonzultoval, i když má dopad na ceny elektřiny například v Česku, Polsku či Francii. Němci jsou energetičtí pokrytci: vlastní jádro z politických důvodů odmítají, ale rádi budou „jadernou elektřinu kupovat od Francouzů a Čechů.
V této souvislosti je zajímavý postřeh jednoho ze západních expertů, podle něhož média nehledají souvislost mezi vypnutím německého jádra a dokončením plynovodu Nord Stream. Ten má začít dopravovat ruský plyn do Německa koncem letošního roku.
Evropská unie (a Německo) má ve své energetické politice poměrně protichůdné cíle: snížit emise oxidu uhličitého a snížit závislost na (ruském) plynu. Podle Lisabonské smlouvy mají členské státy právo na to, skládat si svůj energetický mix, tedy zdroje energií, samy podle své vůle. Avšak v řadě odvětví, především v plynárenství, nyní Brusel tlačí na větší propojení ve střední Evropě, kde nám zůstalo komunistické dědictví trubek natažených východozápadním směrem, ale nemáme téměř žádná severojižní propojení.
Energetická situace ve střední Evropě je čím dál nepřehlednější. Ilustr. foto čtk
K větší energetické nezávislosti na Rusku by přispěly především propojenější trh a zlomení některých monopolů, jako je ten, jejž má v Polsku státní firma PGNiG. To prosazují odborníci z postkomunistické Evropy a představitelé velkých firem, zatímco západní experti (Francie, Německo, Itálie) kladou stejný, ba možná větší důraz na bilaterální dohody s Ruskem.
Středoevropané by tak s nadějí měli hledět do Polska, kde budou letos na podzim známy první konkrétní výsledky zkušebních vrtů potenciálních zdrojů břidličných plynů. Euforii propadají v Polsku i jinak soudní lidé, nicméně překážkou pro využití této suroviny ve střední Evropě by se mohla ukázat právě neexistence fungujícího společného trhu s plynem. Americké firmy, které mají technologii a velký zájem o těžbu břidličných plynů v Polsku, sem nebudou investovat nemalé prostředky, nebudouli mít jistotu, že vytěžený plyn budou moci prodat.
Poláky tak nečekají zkušební vrty, jako spíše zlomení monopolu PGNiG. Nás všechny potom natlačení ruského Gazpromu a jeho spojenců v unii do pravidel, podle nichž budou hrát všichni stejně. Bez ruského plynu se totiž v EU neobejdeme, ale potřebujeme, aby se s ním obchodovalo v tržních podmínkách – což by mimo jiné znamenalo zrušení dlouhodobých kontraktů a vyvázání ceny plynu ze závislosti na cenách ropy.
Na jedné straně je tak energetika národní záležitostí, na druhé straně potřebuje unijní pravidla a regulaci, ovšem hlavně – hustě propojenou síť plynovodů. Jak tohle udělat bez depolitizace vztahu mezi plynem, EU a Ruskem, je opravdu těžká otázka. Slovy jednoho z nezávislých západních expertů, má Rusko „obrovskou korupční sílu a umí si ošetřit „své záležitosti v Bruselu. Vždyť koho vyšetřovaly bruselské úřady ve střední Evropě v energetice kvůli zneužití postavení na trhu? Jen ČEZ, žádné plynaře.
Nezbývá tedy, než Polákům držet palce, že najdou dost břidličného plynu, který neradostnou energetickou situaci mezi Bruselem a Gazpromem pomůže změnit.
Autor: Martin Ehl