Lubomír Lízal, Hospodářské noviny, 15. června 2011
Hon na novou bakterii -mutanta E. coli – by byl komický, kdyby nešlo o celkem vážnou věc. Ten, na koho úřady (zatím bez úspěchu nálezu skutečného zdroje infekce) preventivně ukážou jako na (sprostého) podezřelého, je z obchodního hlediska okamžitě zralý na odchod ze scény.
Davová psychóza funguje a informace jsou v dnešním mediálním světě globální. Reputační škody takových kroků mohou být v budoucnosti větší než ty dnešní ekonomické, ať bereme španělské okurky, kde se ztráty počítají ve stamilionech eur za týden, nebo „jen restaurace, které skončí bez zákazníků. A jelikož šlo doposud o obvinění neprokázaná (pokud připustíme, že mohla být nepřímými fakty alespoň nějak podložená), úřady již vyjádřily ochotu poskytnout konkrétním neprávem postiženým dotace. Lze jen očekávat, že i španělští pěstitelé uspějí.
Přes veškerou snahu je zdroj nákazy stále neznámý (i když snad se podařilo podezřelé klíčky obklíčit) a při propírání všech souvislostí vyšlo najevo, jak moc potraviny po Evropě cestují – Marco Polo by jim mohl závidět. Čím menší úspěch zaznamenávalo hledání zdroje infekce, tím silnější bylo volání po lepší kontrole, tedy větší regulaci. Navíc se vtírá otázka, zda nejde o jeden z nepříjemných důsledků volného obchodu. Co takhle potravinám zakázat cestovat?
Bohužel v oblasti zemědělských a potravinářských výrobků máme dnes všechno možné, jen ne skutečně volný obchod. Systém dotací zcela pokřivuje ceny, a tak je výhodnější pěstovat teplomilné plodiny na severu, osévat pole naftoprodukčními rostlinami a vyvážet vodu v zelenině ze země, kde je jí kritický nedostatek, pokud si rovnou nepolepšíme dotacemi za nepěstování. V takovém světě nezáleží jen na efektivitě a kvalitě, ale zejména na vyjednaných příspěvcích od veřejnosti. Že to nemá s volným trhem moc společného, je nasnadě. K tomu si navíc EU jako celek samozřejmě hlídá dovozy potravin z levných teritorií. Pokud by dotované produkty nemohly cestovat za hranice, asi by celkový obraz potravinového obchodu vypadal dost jinak a lokální producenti by si mohli konkurovat jak cenou, tak kvalitou nebo čerstvostí produktů.
Hon na novou bakterii -mutanta E. coli – by byl komický, kdyby nešlo o celkem vážnou věc. Ilustrač. foto EK
Celá záležitost dokumentuje ještě jednu základní slabinu regulací, totiž že systém je dobře nastaven na známá rizika, nicméně v okamžiku, kdy se objeví věc, se kterou se tak úplně nepočítalo a kterou neznáme, máme problém. A chvíli trvá, než racionálně posoudíme rizika a zvolíme adekvátní reakci a nastavený kontrolní systém předěláme. Mnozí si ještě pamatují na paniku ohledně BSE, kdy docházelo k vybíjení zcela zdravých stád, ačkoliv racionální postup by velel opak.
Obdobně bychom se měli dívat i na jiné ekonomické oblasti, třeba finanční trhy. Ostatně po finanční krizi se též jen slíbilo více regulovat, a nikdo se nezabýval tím, jestli náhodou není problém jinde. Třebaže jsme nebyli schopni používat existující regulace správně a včas. Prostě se slíbilo více dirigismu a volič byl spokojen. Jenže i dobrá regulace dokáže postihnout jen rizika plynoucí ze známých selhání v minulosti. Nová rizika lze vyloučit pouze v případě, kdy zamezíme inovacím a novým produktům. Svým způsobem bychom se uzavřeli v dnešním světě bez možnosti změn, tak jako kdysi ustrnula Čína uzavřením do sebe sama za velkou zdí.
Sebelepší regulace je nastavena jen na známá úskalí, ovšem skutečné změny, neočekávané zlomy, ať v trendech, nebo ve formě nových objevů, či nemoci, takzvané černé labutě, není schopna ani předpovědět, natož postihnout jejich dopad. Všechny takové změny mají každá jednotlivě z hlediska statistiky nulovou pravděpodobnost výskytu, nicméně takových neznámých změn je nekonečné množství. K naší smůle se tak v přírodě nejčastěji vyskytují události s nulovou pravděpodobností.
Měli bychom s tím počítat, a ne vyvolávat falešné iluze, že více regulace automaticky znamená, že se už žádná krize (nebo bakterie) nevyskytne.
Autor: Lubomír Lízal
se věnuje ekonomii transformace, aplikované mikroekonomii, strukturám trhů a správě i řízení podniků. Je členem bankovní rady ČNB. Působil na CERGE-EI, byl i členem Národní ekonomické rady vlády. Tento komentář vyjadřuje osobní názor autora a nemusí odrážet oficiální postoje institucí, kde působil či působí.