Christopher Caldwell , Hospodářské noviny, 24. června 2011
Vedle řeckého dluhu a libyjské intervence mají státy Evropské unie spor o další zásadní otázku, která by mohla předurčit osud jejich potenciálního megastátu. Jde o přistěhovalectví a vnitřní hranice. Stále více zemí včetně Itálie, Francie a Dánska si chce totiž vymoci výjimky z dohod, na jejichž základě jsou otevřené hranice mezi členskými státy.
Tato otázka bublá pod povrchem už řadu let, ale neklid na Blízkém východě a v severní Africe ji spolu s obavami z nové vlny přistěhovalců posunul na nejvyšší příčky důležitosti. Uzavření Evropy pro nově příchozí by samozřejmě bylo porušením kosmopolitní vize, na níž byla Evropská unie vybudována. Takový krok by mohl celý projekt dokonce úplně pohřbít. Jak ale dnes všichni hlavní představitelé kontinentu zjišťují, Evropu je možné stejně tak pohřbít tím, že se její dveře otevřou víc, než jsou její občané schopni snést.
Současná krize vypukla po lednové revoluci v Tunisku, kdy tuto zemi začaly na lodích opouštět stovky uprchlíků. Jejich přirozeným cílem byla Itálie: její ostrov Lampedusa leží pouhých 110 kilometrů od afrického pobřeží. K tuniským uprchlíkům se postupně přidali další emigranti z Libye, takže koncem května jich je už bezmála čtyřicet tisíc.
Symbol integrace
Pokud se za normálních okolností dostanete na Lampedusu, můžete z ní pokračovat kamkoli, do Paříže či do Berlína, aniž by se vás někdo na něco dlouze vyptával. Schengenské dohody podepsané v letech 1985 a 1990 povolují cestování bez pasu uvnitř 22 pevninských států Evropské unie (Velká Británie a Irsko patří k výjimkám) a také do nečlenských zemí, které tyto dohody podepsaly.
Ilustrační foto Euroskop
Spolu s eurem je tak Schengen symbolem Evropy a jedním z hlavních symbolů a milníků její integrace. Na kontinentu, který dlouho svíral nacionalismus a byrokracie, dnes může například Ital cestovat do Paříže, aniž by musel ukazovat doklady nebo si měnit peníze. Navíc se tento prostor zvětšuje: Evropský parlament tento týden drtivou většinou hlasů doporučil rozšíření Schengenu o dva nejmladší členy Evropské unie, Bulharsko a Rumunsko.
Unijní smlouvy předpokládají, že země, která přijme migranty, také zpracuje jejich žádosti o azyl a bude o ně pečovat až do rozhodnutí o jejich statusu. To je za normálních okolností běžný postup, jenže v těch měsících jsou však italští úředníci zaplaveni administrováním desetitisícovek uchazečů o azyl a italská veřejnost stejně jako většina ostatní Evropy nemá masovou migraci ráda.
Vývoz emigrantů
Italský premiér Silvio Berlusconi s prohnaností, která je pro něj a jeho politiku typická, vydal letos na jaře šestiměsíční povolení k pobytu osmi tisícům přistěhovalců a umožnil jim volný pohyb uvnitř Evropské unie. Tunisané, kteří jsou převážně frankofonní, pak zamířili do Francie, čímž proměnili politický problém pana Berlusconiho v politický problém francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho.
Ten v dubnu šokoval evropské představitele tím, že na několik hodin obnovil pohraniční kontroly na francouzskoitalské hranici. Podle schengenských dohod mohou státy opětovně obsadit své hranice pouze v případě „vážného ohrožení veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti – například při nájezdu fotbalových chuligánů. Sarkozy s Berlusconim však nedávno napsali společný dopis, jenž vyzýval k odložení platnosti dohod v případě velkého přílivu uprchlíků.
Kdykoliv se vnější hranice Evropy začnou stávat prostupnějšími, projeví se to na nervozitě členských zemí. A tak nedávno třeba dánský premiér Lars Lokke Rasmussen vyzval k opětovnému posílení hranic své země s Německem a Švédskem, čímž si vysloužil obvinění, že hodlá podkopat Schengen. Není to zas tak překvapivé: Dánsko je jakousi evropskou Arizonou – tedy evropskou zemí nejméně přátelskou vůči hromadné imigraci. Rasmussen se totiž chová stejně, jako se loni na jaře chovala arizonská guvernérka Jan Brewerová, když zpřísnila kontrolu imigrantů a převzala tak federální závazky do vlastních rukou.
Šance pro populisty
Příliv imigrantů přispěl v Evropě ještě k dalším zásadním pohybům. V mnoha zemích jsou na vzestupu populistické a protipřistěhovalecké strany. Uskupení jako Národní fronta ve Francii, Strana pro svobodu v Nizozemsku nebo Praví Finové dosáhla v nedávných volbách 20 i více procent hlasů. Po letech, kdy živořily na okraji politického spektra, se z nich staly masové strany. To zároveň zesílilo tlak na středopravé vlády, tedy takové, jaké vedou například Berlusconi a Sarkozy.
Etablovaní politici pohlížejí na obavy veřejnosti ze Schengenu nelibě; německý ministr zahraničí Guido Westerwelle označil schengenské dohody za „takový úspěch, že by se o nich nemělo znovu jednat.
Z populistického hlediska vypadají věci jinak. V současném systému nesou jednotlivé země zodpovědnost za dohled nad svou částí vnějších hranic kontinentu, což je skvělé například pro Lucembursko, které nesousedí s žádným z nečlenských států, ale nespravedlivé vůči zemím na jižním okraji unie. Zároveň to dává prostor ke zneužívání: migranti mohou do unie proniknout v místě s nejshovívavějšími a nejvolnějšími pravidly vstupu a pak se díky Schengenu přesunout do země, která je nejvstřícnější k imigrantům nebo poskytuje nejvelkorysejší sociální dávky.
Otázka, co s tím lze dělat, je již obtížnější. Jelikož je smyslem Schengenu zajistit Evropanům pohodlí, znamenalo by zastavování cestovatelů na někdejších národních hranicích naprostou prohru systému. Omezení přísnějších pravidel pouze na ty, kdo „vypadají cize, by zase nemuselo přežít konfrontaci s právníky organizací bojujících za lidská práva, jak ukázala zkušenost s arizonským státním zákonem a letištní bezpečností.
Chce-li Evropa ponechat Schengen nedotčený, pak je jedinou alternativou posílení žalostně podfinancované evropské pohraniční stráže Frontex. Tato organizace s rozpočtem pouhých 88 milionů eur je poslepovaná z nepotřebných plavidel a vojenského personálu různých států.
Bezradná komise
Evropská komise přijala Berlusconiho a Sarkozyho stížnost v byrokratickém duchu, když vyjádřila touhu „nahradit jednostranné znovuzavedení pohraničních kontrol společným mechanismem. Takto reaguje komise na všechno: vždy naléhavě vyzve k dalšímu upevnění unijních práv. Když například klopýtalo euro, komise vyzvala k větší evropské kontrole fiskálních politik jednotlivých zemí. V americkém kontextu by to bylo stejné jako reagovat na nářky hnutí Čajový dýchánek kvůli přebujelé vládě příslibem vytvořit obrovský, deficitně financovaný federální úřad, který se bude touto otázkou zabývat. Je to nebezpečné zahrávání si s politickým ohněm.
„Chceme, aby Schengen žil, řekl nedávno Sarkozy, „ale má-li Schengen žít, musí se reformovat. Prezident správně chápe, co je v sázce. Až donedávna bylo „budování Evropy snadné. Evropští občané se po mírném brblání obvykle smířili s plány panevropských vizionářů. Nyní jsou den ode dne méně bezstarostní. Budování Evropy dnes závisí na odmítnutí účelového kroku zpět, jakkoliv to znamená ujistit členské státy o jejich právu střežit v případě nepředvídané události vlastní hranice.
Uzavření Evropy pro nově příchozí by bylo porušením kosmopolitní vize, na níž byla Evropská unie vybudována. Takový krok by mohl celý projekt dokonce úplně pohřbít. Evropu je ale možné stejně tak pohřbít tím, že se její dveře otevřou víc, než jsou její občané schopni snést.
Příliv imigrantů přispěl v Evropě ještě k dalším zásadním pohybům. Na vzestupu jsou populistické strany. To zároveň zesílilo tlak na středopravé vlády, tedy takové, jaké vedou například Berlusconi a Sarkozy.
Autor: Christopher Caldwell