Hana Kopecká, EUROSKOP, 25. července 2011
Tak například varianta rozpadu už není nemožná ani v jednom případě. Belgie může sloužit jako evropský mikrokosmos, s bohatým germánským severem, který už nechce podporovat chudý latinský jih. Pokud nemůže vnitřní rivalitu ustát malá prosperující země, jaké jsou pak šance na řešení krize v měřítku EU? Jisté naděje vzbuzuje relativní fungování Belgie v nouzových podmínkách. Prozatímní ministři provedli některá kontroverzní rozhodnutí; zakázali veřejné nošení burek a odmítli účast na konfliktu v Libyi. Hospodářství je na tom lépe, než ostatní ekonomiky eurozóny a belgický dluh se tenčí rychleji, než se očekávalo.
Belgický král Albert II. Poslední Belgičan? (foto: čtk)
Belgie radí Řecku jak na dluh
Nejpřekvapivější je možná fakt, že bezvládný Brusel teď slouží jako model pro evropské kabinety sužované dluhem. S deficitem 134% HDP platila Belgie v roce 1993 za nejzadluženější stát Evropy. Do roku 2007 však jeho výši snížila na úctyhodných 84%. Když svůj dluh snížila Belgie, může totéž udělat Řecko, tvrdí Herman Van Rompuy, tehdejší šéf národního rozpočtu. Pokud provede nezbytné reformy, bankrot není nevyhnutelný, dodává dnes stálý předseda Evropské rady. Jeho slova potvrzuje i poslední zpráva Evropské komise. Podle té je reformní plán ambiciózní, ale politicky i sociálně únosný.
Léčit Řeky podle belgického receptu však může být složité. Jejich deficit je při výši 160% HDP větší, než kdy byl v případě Belgičanů. Dopady dluhu tehdy měkčila vlastní měna, centrální banka, i vysoký hospodářský růst. Ten v recesí postiženém Řecku chybí. Státy eurozóny jsou v situaci rozvojových zemí, říká k tomu Paul De Grauwe z Katolické univerzity v Lovani.
Musí si půjčit valuty, ale jejich měnovou politiku nekontrolují. Spíše tak hrozí úvěrové selhání, dodává. Zatímco Belgii financují domácí úspory, Řecku nezbývá, než si půjčit venku. To je podle Daniela Grose, ředitele Centra evropských studií v Bruselu, velký rozdíl. Domácího věřitele můžete zdanit; platit za vlastní občany je jednodušší, než posílat velké sumy do ciziny, vysvětluje. Navzdory prognózám expertů však Brusel ještě nemá vyhráno. Belgie sice není Řecko, ale mohla by to být příští Itálie, varuje The Economist. Ta má rovněž vysokou míru úspor a primární rozpočtový přebytek, který ji ale neochránil před tržní nákazou.
Zemi sjednocuje deficit a Brusel
Belgickou situaci však komplikuje vládní pat. Prozatímní vláda sice nedovolí rozsáhlé utrácení, stejně tak ale nemůže zahájit potřebné reformy. Situace zřejmě potrvá, dokud si Belgičané neporadí s Bartem De Wevererem, lídrem vlámské nacionalistické N-VA a vítězem loňských voleb. Podle The Economist je De Weber je slušný separatista: Neusiluje o okamžité odtržení, ale rád by viděl svou federaci postupně rozpuštěnou v EU. Vlámům nabízí vedle emancipace také ekonomickou svobodu. Flandry prý potřebují liberální hospodářství bez finančních transferů do Valónska. De Wever zatím odmítl jakýkoli kompromis a tato zatvrzelost jen dále živí jeho popularitu.
Čím déle trvá vládní paralýza, tím je národní rozvod lákavější. Dluh je však dobrým důvodem, proč v jinak nešťastném svazku pokračovat. Kdo by také získal rodičovská práva na Brusel? Francouzsky mluvící město na území Flander vytváří bohatství pro celou Belgii. Evropská dluhová krize znamená, že rozpad království je mnohem riskantnější. Obava z nákazy by mohla postrčit jednání o budoucí vládě. Pokud na Belgii zaútočí trhy, možná uspějí tam, kde král Albert selhal. Bizardní, uzavírá The Economist.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop