A HISTORY OF CONSERVATIVE POLITICS SINCE 1830

John Charmley, britský historik a profesor moderních dějin na University of East Anglia, poodhaluje čtenářům v knize nazvané A History of Conservative Politics since 1830 okolnosti a události, které určovaly vývoj britské Konzervativní strany od jejího založení na počátku 19. století do současné podoby.

ANOTACE

První vydání této knihy v roce 1996 nemohlo ještě reflektovat volební debakl strany o rok později a nástup New Labour, ale aktualizovaná a doplněná publikace z letošního léta se období transformace a vnitřního zápasu (který trvá dodnes) věnuje hned v několika kapitolách.

Na českém trhu v záplavě biografií o Winstonu Churchillovi a Margaret Thatcherové podobná studie stále chybí. Zájemce je tak odkázán na nedostatečně vymezené knihy politických teoriích, případně na dějiny států.

Kniha je rozdělena na 17 kapitol, které jsou periodizovány ve vztahu k délce funkčních období jednotlivých předsedů, případně na delším úseku vysvětlují přelomové události ve vývoji politiky Konzervativní strany.

I když jsou mnohdy pro význam Konzervativní strany určujícím katalyzátorem mezinárodněpolitické události, je v knize kladen důraz pžedevším na aspekty domácí politiky a boj frakcí uvnitř strany samotné. Tohoto schématu se autor drží od začátku do konce a pro neznalého čtenáře může být obtížné orientovat se ve změti jmen a šlechtických titulů zainteresovaných aktérů. Vítanou pomůckou je proto jmenný rejstřík a seznam použité literatury, který je přiřazen ke každé kapitole zvlášť.

Úvodní část ve stručnosti čtenáři připomíná historii vzniku Konzervativní
a Unionistické strany (jak zní původní a zřídka užívaný název), její ideové kořeny a zápas
o konečnou podobu během 19. století. Tezi, že „konzervativní strana existuje od toho, aby konzervovala“, dává autor do spojitosti s nářky několika poslanců, kteří si po třech prohraných všeobecných volbách v roce 2005 stěžovali, že pravým důvodem prohry naopak „byl odklon od tradičních hodnot“.

Charmley naráží na fakt, že proces postupné změny, který byl dle převládajícího mínění politologů a historiků úspěšný (a koneckonců snadno dokazatelný lety strávenými u moci), stále není pro určitou část poslanců a členů strany vítaným.

Ve srovnání se zbytkem knihy je období 19. století upozadněno a autor se mu věnuje pouze v prvních čtyřech kapitolách. Byla to doba charakterních a osobitých vůdců, kteří Konzervativní stranu přiblížili z elitářských výšin blíže k obyčejnému člověku.

Mezinárodněpolitická konstelace sil umožňovala Británii vést samostatnou a ambiciózní politiku v zámoří a spravovat rozlehlé impérium. Mezi nejvýznamnější představitele Konzervativní strany tehdejší doby autor řadí Roberta Peela, Lorda Derbyho a Benjamina Disraeliho, kteří sehráli důležité role při projednávání tzv. obilných zákonů a následném rozdělení Konzervativní strany. Jedna z prvních (a ne posledních) evolucí uvrhla stranu do dlouholeté opozice, ze které jí pomohl až Disraeli, po němž konzervativci „zdědili odkaz národní strany (…) a schopnost identifikace s výraznou zahraniční a obrannou politikou“.

V podstatě až do první světové války se konzervativci vzpamatovávali z propadu popularity, protože přestali být pro voliče čitelnými. Důsledky Búrské války, rozdělení strany nad otázkou celních tarifů a podcenění významu sociálních reforem na veřejnost působily nepřesvědčivě. Zápas o vedení strany vyhrál unionista Andrew Bonar Law, ale ministerským předsedou se stal až v roce 1922. Paradoxem zůstává, že ačkoliv byl v čele strany před deset let, v úřadu strávil „nejkratší dobu ze všech premiérů dvacátého století“.

V sedmé a osmé kapitole Charmley zdůrazňuje, že v meziválečné době vykrystalizovala podoba současné britské politické scény. Nástup Labouristické strany postavil konzervativce do role ochránců Británie před socialismem. Ti nebezpečí komunistické revoluce zdůrazňovali a poukazovali na (údajné) spojení Labouristů s Moskvou. Světová hospodářská krize v Británii smetla levicové tendence a přes ojedinělé pokusy pravicového extremismu vložila další směřování státu do rukou osvědčené síly Národní vlády, ve které konzervativci zaujímali čelní místo.

Role Nevilla Chamberlaina je diskutabilní. Ačkoliv se u moci udržel celá třicátá léta, Národní vláda pod jeho vedením nedokázala vyřešit dva hlavní problémy – hospodářskou situaci a nestabilní mezinárodní prostředí. A protože byl Chamberlain zodpovědný za obě oblasti, lze jeho premiérství sotva považovat za úspěch.

Devátou kapitolou, která dokumentuje válečné a poválečné období a nástup „státu blahobytu“, začíná půl století živého vývoje Konzervativní strany, které je doprovázeno výraznými osobnostmi v jejích řadách. Ukázalo se, že to byli zejména konzervativci, kteří nesli odpovědnost za nejvýznamnější úspěchy a propady Británie. Charmley v následujících kapitolách nabízí pohled do zákulisí a popisuje vnitřní pohnutky, které stály v zárodcích mnoha zahraničněpolitických rozhodnutí – Suez, dekolonizace, neúspěšné přihlášky do EHS či falklandská válka. Na druhou stranu se věnuje i čistě vnitrostranickým záležitostem.

Dále osvětluje například pozadí Macmillanovy „noci dlouhých nožů“ a Heathových zkázonosných „U-turns“. Autor o sobě tvrdí, že je thatcheristickým historikem, ale část věnovaná „železné lady“ (kapitola 14) je překvapivě střízlivým rozborem bez jakýchkoliv pokusů o glorifikující výklad historie.

Nevýrazný John Major (kapitola 16) na straníky nepůsobil jako silný vůdce, i přesto se mu podařilo vyhrát volby v roce 1992. Ideově a lidsky vyčerpaná strana se pomalu blížila ke svému pádu a zaslouženému odchodu do opozice. Zreformovaná Labour Party s mediální ikonou Tony Blairem se záhy ukázala být těžkým soupeřem a přání mnoha konzervativců o rychlém návratu k moci se nevyplnilo.

Autor vidí příčiny porážek v častých změnách na předsednickém postu (Cameron je od roku 1997 v pořadí čtvrtým předsedou) a v nevhodně zaměřených volebních kampaních. I přes neúspěchy Blaira na poli zahraniční politiky nedokázali konzervativci toto téma ve všeobecných volbách zužitkovat, ačkoliv úspěch zaznamenali v místních a evropských volbách.

Faktem je, že Cameron posunul stranu více do středu politického spektra, ale jakmile dochází k poklesu popularity, okamžitě „ze svých děr vylézají bručouni požadující návrat k tradičním hodnotám“ (s. 275). To může být důkazem, že proces přerodu Konzervativní strany není ukončen, ale pod vedením Davida Camerona je blíž než kdykoliv jindy.

Charmley, John: A History of Conservative Politics since 1830, 301 stran, druhé, revidované vydání, Palgrave Macmillan, New York 2008.

Pro Euroskop napsal Martin Synkule, Evropská studia FSV UK