Marie Bydžovská, EUROSKOP, 27. července 2011
„Mimořádný summit eurozóny schválil de facto vznik málo transparentního společenství, v kterém za sebe jednotliví členové ručí, a souběžně přitakal demontáži národní suverenity. Dokonce za soukromé riziko, které nesly banky, nyní budou zodpovídat občané, varuje Hank.
„Chabě demokraticky legitimizovaný evropský pokladník bude v budoucnosti držet velkou moc v rámci fiskální politiky a bude zodpovědný za vydávání evropských dluhopisů, jejichž vysokou rizikovost budou platit všechny státy, i ty, které by si díky zodpovědné fiskální politice mohly půjčovat výhodněji,dodává.
Konkurence národů vedla k blahobytu
Slabost Evropy – její mnohotvárnost je zároveň její velká síla, tvrdí Hank. K této „teorii Evropy došli takoví velikáni jako Hume, Montesquieu nebo Kant. Právě politická a hospodářská fragmentace kontinentu totiž vedla k jeho „zvláštní cestě, která dala základ evropskému hospodářskému zázraku.
Oproti Asii se Evropa od pádu Říma v 5. století úspěšně centralistickým pokusům bránila. To bylo její štěstí, protože konkurence jednotlivých států a národů podněcovala vynalézavost, vědeckou zvědavost, kreativitu, názorovou různost, hrdost a následně i blahobyt.
Příznivci centralizace a vytvoření Spojených států evropských nyní tvrdí, že zastánci úspěšného evropského modelu soutěže malých států jsou úzkoprsí provinční omezenci nebo pravicoví populisté. Sami si přitom přivlastňují nárok na výsostné zastupování pacifismu, vytváření blahobytu a pokrokovost.
Těm přišla krize jako urychlovač centralizace vhod, píše Hank. Nevadí jim ani to, že jejich vzor pro evropskou federaci – historicky, ekonomicky a politicky homogenní Spojené státy americké nelze s fragmentovaným „starým kontinentem srovnávat, dodává.
Stejně tak oblíbený argument, že Němci musí především budovat evropský patriotismus, podle něj nesedí. Jeho příznivci jej podpírají buď připomínáním dosud neodčiněné viny národního socialismu, nebo tvrzením, že Němci ze společné měny nejvíce profitují. Podle Hanka to však nepotvrzují žádná čísla. Německý vývoz do eurozóny sice rostl od zavedení eura ročně o 5 procent, ale export do zbytku světa dokonce o 6,5 procenta.
Integrací ke svobodě
„Otcové evropské integrace nechtěli úspěšný evropský model malých států opustit. Integrace kontinentu měla přinést svobodu, která nespočívá ve sjednocení politiky a hospodářství nebo ve vzájemném ručení, ale v odstranění celních překážek a společném obchodním prostoru. Ty integrují členské státy lépe, tvrdí komentátor.
Zároveň všemi přijímaný dohled nad hospodářskou soutěží bděl nad tím, aby se ze zdravého nacionalismu nevyvinul nežádoucí protekcionismus. A mělo svůj důvod, že princip subsidiarity byl zakotven již v zakládajících smlouvách. Řešení problémů na nejnižší úrovni – decentralizace se tím stala povinností.
Euro živilo šlendrián
Avšak podle Hanka v sobě nesly evropské instituce od počátku inklinaci k centralizaci. Vlastní rozpočet posiloval jejich autoritu a politickou moc a intervencionismus financovaný z nejrůznějších kohezních fondů jim získával příznivce.
Nejpozději při zavedení společné měny v roce 1999 proto začala Evropa svůj úspěšný model ničit. Bylo zřejmé, že měnová unie se přetvoří do fiskální a transferové unie, před čímž i většina ekonomů varovala. Od začátku bylo podle Hanka jasné i to, že společná měna posílí motivaci centrálních autorit jednat fiskálně neodpovědně a povede k morálnímu hazardu. Namísto toho, aby euro přivedlo státy k fiskální disciplíně, přiživovalo šlendrián národních vlád a dusilo soutěživost.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop