Lenka Zlámalová, Lidové noviny, 28. července 2011
Výsledky summitu byly pečlivě naaranžovány, aby vypadaly dost ambiciózně na uklidnění nervózních obchodníků s dluhopisy, a dost prázdně a gumově na to, aby je každý z účastníků po návratu do domovské destinace mohl vykládat po svém. Posluchač řecké a německé verze musel mít pocit, že Angela Merkelová a Jorgos Papandreu seděli každý na úplně jiném summitu. Styl říct každému, co chce slyšet, není v evropské politice novinkou. Tentokrát se ale přetáhla struna.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble rozeslal poslancům dopis, kde shazuje ambice bruselské dohody. Vláda prý nedovolí, aby záchranný euroval dostal bianco šek k přímému nákupu dluhopisů ohrožených zemí. To bylo přitom podáváno jako jedno z hlavních vylepšení záchranné sítě, které investory uklidnilo. V dopise navíc nešetří skepsí a tvrdí, že summit krizi eura rozhodně nevyřešil. Italské i španělské úroky okamžitě stouply.
Papandreu si zase pochvaluje, jak si Řekové díky nízkému úroku budou de facto užívat společného eurodluhopisu, přestože si ho ještě nikdo netroufl ani navrhnout. Jeho postřeh je velmi trefný a poslanci německého Spolkového sněmu, které obesílal Schäuble, ho jistě ocení.
Jestli otcové eura plánovali měnovou unii jako zadní dveře k unii politické a snili o evropském politickém národě, podařil se pravý opak. V eurozóně se prohlubují mezi zeměmi nejen ekonomické, ale i politické rozdíly. Za chvíli se nejspíš budou schvalovat závěry summitu v různých národních verzích. Když někdo moc tlačí, dostane často opak toho, o co tak vehementně usiloval.
Autor: Lenka Zlámalová, Lidové noviny