Luděk Niedermayer, Hospodářské noviny, 4. srpna 2011
Společnost se v případě hrozby bankrotu umí srovnat s velkým růstem daní či zdražením veřejných služeb
Neschopnost dostát různým finančním závazkům byla ještě před pár měsíci pochybnou výsadou chudých či politicky nestabilních zemí. Zahrnutí Řecka mezi čekatele na bankrot je proto svým způsobem převratná změna.
Řekové jsou výrazně bohatší než známí bankrotáři minulých let (například Argentina) a na rozdíl od dalšího člena klubu – Ruska – je Řecko funkčním demokratickým a právním státem. Situace ovšem ještě vygradovala v posledních dnech, kdy se mezi bankrotující země mohly dostat i Spojené státy kvůli ostrému předvolebnímu boji mezi demokraty a republikány.
Alarmující vývoj posledních měsíců naznačuje, že se hrozba státního bankrotu stane běžnou součástí ekonomického života příštích let. Řada zemí už k tomu směřuje. Řekové se nějaké formě bankrotu nejspíš nevyhnou a Portugalci si stojí jen o málo lépe. Obavu vzbuzuje také Itálie s nízkým ekonomickým růstem a obrovským dluhem. A podobně je na tom i Francie.
Bude tedy čím dál víc států balancovat na hraně insolvence, anebo existují cesty, jak postupně navést státní finance na bezpečnější dráhu? Odpovědí je trojúhelník tvořený fiskálními reformami, ekonomickým růstem a cenou státních půjček.
Niedermayer: Ideologie, populismus a lehkovážnost politiků při správě státních pokladen jsou hlavními příčinami dnešní nebezpečné situace. Na snímku aktivisté organisace Oxfam pózují v převlečení s hlavami světových státníků před zasedáním lídrů G8 v Huntsville u kanadského Toronta 24. června 2010. Zleva doprava Silvio Berlusconi, David Cameron, Barack Obama, Stephen Harper, Angela Merkel, Nicolas Sarkozy, Dmitri Medwedew a Naoto Kan. Foto čtk
Snadný úkol pro ministry financí
Zvládnout i poměrně velký státní dluh je papírově snadné. Představíme-li si zemi, která dluží částku kolem 100 % HDP (méně než u vlád v Aténách či Římě, ale více, než je dnes průměr v EU), a vyjdeme-li z průměrných nákladů na půjčky 4 % (více než u většiny zemí EU), budou roční náklady na úroky asi 4 % HDP. Přes veřejné rozpočty přitom v evropských zemích protéká kolem 30-40 % HDP. Dluhová služba proto v tomto hypotetickém případě konzumuje „jen desetinu veřejných rozpočtů! Dluhy jsou nezpochybnitelným závazkem vlády, a proto by měly mít přednost před položkami ostatními. Potřebě „obsloužit dluh by se proto měly přizpůsobit ostatní položky rozpočtu, které ve své většině nejsou tak pevně zakotveny (i když některé nazýváme „mandatorními). Uvedený příklad ukazuje, že na ně zbývá drtivá většina rozpočtu.
Technicky vzato tedy není zásadní problém rozpočet zreformovat tak, aby i velký dluh stát „utáhl. Problém je ovšem v neochotě politiků reformy provést hlavně kvůli averzi občanů k nepříjemným změnám, které tyto reformy provázejí. Je to buď růst daní anebo zhoršení rozsahu a kvality služeb, které stát nabízí.
Zatím jsme ovšem pominuli to, že se ekonomika rok od roku mění. Rychlý ekonomický růst opticky snižuje dluh (v poměru k velikosti ekonomiky) a zvyšuje příjmy státu, v případě poklesu ekonomiky je tomu opačně. Je tu ale jeden rozpor. Řada opatření, která snižují státní deficity, růst zpomaluje. A přitom jakkoliv musí státy, které čelí aktuálně fiskální krizi, co nejrychleji snížit schodky svých rozpočtů, bude to právě ekonomický růst, co rozhodne o tom, zda se fiskální situaci podaří stabilizovat, či zda se země neochvějně přiblíží členství v klubu bankrotářů.
Samotná snaha o reformy a podpora růstu ekonomiky ale nestačí, pokud země nedosáhne na levné půjčky. Při výši dluhu odpovídající velikosti HDP se každé procento zvýšení úroků z půjček promítne o stejný podíl na výdajích rozpočtu. U nás by šlo o zhruba 40 miliard korun ročně, což je v rozpočtové aritmetice naprosto zásadní suma, kterou nelze jen tak nahradit. Proto obavy z toho, že nepřízeň finančních trhů (či dokonce „jen ratingových agentur) může situaci výrazně zkomplikovat, jsou reálné. Udržení nízké ceny státních půjček je tak u vysoce zadlužených zemí klíčové.
Jiné, než se zdá
Všechny tři strany zmíněného trojúhelníku jsou tedy (samozřejmě za určitých okolností) zvládnutelné. O tom, že to není tak složité, hovoří srovnání situace finančního ředitele v průměrně problémové firmě a ministra financí v zemi ohrožené finanční krizí. Vždyť v podnikové praxi trvale snížit provozní náklady o nějakých 10 % je s jistou nadsázkou rutina. Stačí přizpůsobit rozsah investic a výdajů firemním zdrojům, což se obvykle děje. Také politické ohledy týkající se navýšení příjmů státu jsou, objektivně vzato, silně nadnesené. Zkušenosti ukazují, že v případě potřeby se společnost umí srovnat s překvapivě velkým růstem daní či zdražováním některých veřejných služeb.
Recepty pro urychlení ekonomického růstu jsou také dobře známé – dlouhodobě jsou to zejména vzdělání a infrastruktura. V Evropě navíc uvolnění trhů a udržování regulace jen tam, kde je odůvodněná.
Větším problémem je udržení nízkých úrokových nákladů. Finanční trhy sice obvykle odměňují kvalitní vládnutí, ale dnešní realita jejich části, která se krátkodobě blíží divokým kasinům, situaci komplikuje. Ale i tady existují mechanismy, které mohou dočasně pomoci, z nichž těmi krajními jsou poměrně levné půjčky od MMF nebo aranžmá typu evropského záchranného mechanismu.
A proč to nejde?
Dnešní realita je však jiná. Velké reformy se dnešním politikům jeví jako téměř nemožné, navíc, když se už k nějakým rozhoupají, poznamenají je ideologické předsudky.
Právě ideologie, populismus a lehkovážnost politiků při správě státních pokladen jsou hlavními příčinami dnešní nebezpečné situace. Až krystalicky čistým případem je zmíněná situace ve Spojených státech, kde se ohrožení země technickým krátkodobým bankrotem stalo jednou z politických karet, kterou soutěžící politici jsou s to z čas od času hrát.
Jedinou teoretickou možnost k rychlému zlepšení tohoto tristního stavu představuje co nejširší zakotvení přísných fiskálních pravidel (typu vyrovnaného rozpočtu), která účinně a trvale přinutí politiky vzdát se možnosti masivního využívání státních dluhů kvůli zájmům svých stran.
Zatím se zdá, že případů zemí, které tento funkční systém zavedly, mnoho není. Ale existují (třeba Švýcarsko). Lze se právem obávat, že bez tohoto nástroje bude mezi teoretickou lehkostí zvládání fiskální situace a realitou tak velká propast, jak to dnes ukazuje příklad Řecka a Portugalska. A politické žonglování s termínem bankrot nejspíš nezůstane doménou pouze dnešní americké politiky.
Autor: Luděk Niedermayer