Eurozóna: rovnost končí


Julie Hrstková, Hospodářské noviny, 17. srpna 2011

Nestřílejte na pianistu, dělá, co může, viselo nad zmíněným pánem v legendárním filmu Limonádový Joe. Teď bychom to samé chtěli říci o Merkelové a Sarkozym. Jejich včerejší setkání přineslo jen staré návrhy, které by ale měly léčit nové neduhy.

Léky na dluhovou krizi eurozóny mají být dva: unifikace/federalizace (tedy společná vláda všech zemí, harmonizace firemní daně) a potrestání finančního sektoru zdaněním transakcí (tedy zřejmě nějaká varianta Tobinovy daně alias daně Robina Hooda). Trh, který čekal společný eurobond, zareagoval propadem.

To nejzajímavější na společném prohlášení Merkelové a Sarokozyho je ovšem vznik, respektive potvrzení existence „nového silového paktu Francie-Německo. Obě země jsou odhodlané jít dál v harmonizaci fiskální politiky bez ohledu na zbytek eurozóny. Což znamená potvrzení dvourychlostní měnové unie, ale také konec hrátek na rovnost všech členů. Je naprosto jasné, kdo určuje směr.

Zdanění finančního sektoru se ve velkém znovu probírá již od první krize z roku 2008 (a předtím mnohokrát při jiných příležitostech), několikrát dokonce v plénu G20. Zavádět jej samostatně pouze v rámci eurozóny zavání průšvihem – kapitál v posledních letech několikrát ukázal, že národní hranice nezná.

Avízo na ambiciózní plán, jehož cílem je bránit euro za každou cenu, je v podstatě nahlas pronesený plán federalizace, unifikace, sjednocení. Jenže tato slova mají v současném světě spíš pejorativní nádech. Pokud má ale euro přežít, nic jiného než společná fiskální politika ke společné měně není možné. Až na to, že to je evidentně věc, kterou si ve skutečnosti členové unie nepřejí.

Autor: Julie Hrstková, Hospodářské noviny

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality