Petr Placák, EUROSKOP, 29. srpna 2011
Pohřbu Ctirada Mašína, člena odbojové skupiny bratří Mašínů minulou středu v americkém Clevelandu, se v zastoupení premiéra Petra Nečase a ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga účastnil i ministr obrany Alexander Vondra, který při té příležitosti bratry vyznamenal (Ctirada in memoriam).
Odbojová činnost bratří Mašínů rozděluje českou veřejnost i dvacet let od pádu železné opony. Většina jejich současných kritiků ovšem vychází z vlastní zkušenosti s komunismem z doby normalizace, kterou však nelze s dobou státního teroru počátku 50. let srovnávat. Činnost odbojové skupiny bratří Mašínů nelze objektivně hodnotit bez znalosti dobového kontextu.
Za prvé nešlo tehdy o nějakou antikomunistickou fóbii nebo nenávistnou ideologii, která snad hnala lidi do nového odboje. Naopak. Po druhé světové válce a společném vítězstvím nad německým nacismem si řada lidí, včetně tehdejších světových státníků představovala, že ve spojenectví Západu se Sovětským svazem by mohl spočívat základ nové, poválečné, mírové Evropy (sami bratři Mašínové na konci války pomohli v útěku sovětským zajatcům a jednoho pak rodina ukrývala). Díky agresivnímu velmocenskému chování Stalina, který k zajištění zemí, které mu přišly v závěru války pod ruku, neváhal použít bezskrupulózního nátlaku včetně násilí, se většinou velmi rychle tohoto omylu zbavili.
Jeden z prvních státníků, který novou hrozbu otevřeně označil a varoval před sovětským expansionismem, byl Winston Churchill. Jestliže před válkou Churchill nastavil zrcadlo politikům tzv. appeasementu, kteří věřili nebo spíše chtěli věřit, že nacisty lze vtažením do evropské politiky „znormalizovat a využít pak k vlastním účelům (jako hráze proti nebezpečí komunismu), tak po roce 1945 Churchill nastavil zrcadlo znovu novým Chamberlainům, kteří si něco podobného mysleli o komunistech a Stalinovi. Z hlediska historie Československa je smutné, že toto zrcadlo nastavil na prvním místě čs. prezidentu Edvardu Benešovi.
V americkém Clevelandu se 24. srpna konal pohřeb Ctirada Mašína. Třetí zleva je Ctiradův bratr Josef Mašín, čtvrtá zprava sestra Zdena Mašínová, za nimi stojí velvyslanec ČR v USA Petr Gandalovič, druhý zprava ministr obrany Alexandr Vondra. Foto čtk
Ve svém „historickém projevu v březnu 1946 v americkém Fultonu popsal Churchill situaci v Evropě pregnantně: „Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistická mezinárodní organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou hranice, jestliže vůbec takové existují, jejich expanzionistických tendencí a snah o získávání nových přívrženců… Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou…
Proti této nové hrozbě Churchill vyzval Evropany k co nejužší spolupráci, jejíž základ viděl ve francouzsko-německém sbratření. Edvard Beneš šel ovšem úplně opačným směrem. V totálně poraženém a denacifikovaném Německu stále viděl hrozbu pro československou suverenitu, kterou podle něj mohl na mezinárodní rovině zajistit jen Sovětský svaz. Proto také vycházel Stalinovi a domácím komunistům všemožně vstříc. Stejně jako předváleční stoupenci appeasementu se Beneš snažil věřit tomu, že se podaří komunisty a Stalina „zkultivovat a že je možno je využít k vlastním cílům. Podobně jako „mnichované obětovali imaginárnímu „smíru s Hitlerem Sudety, obětoval Beneš imaginárnímu „smíru se Stalinem Podkarpatskou Rus, kterou mu dokonce sám nabídl. Sovětský diktátor se ovšem na čs. státníka, který byl doma považován za nejzkušenějšího a zahraničně-politicky nejprotřelejšího, díval s pobavením jako kočka na myš, která jí sama od sebe leze do drápů a ještě se při tom uklání a omlouvá.
Po únoru 1948 pak psychicky zlomený Edvard Beneš dštil síru na komunisty, kteří ho prý podvedli. Ve skutečnosti se ovšem Beneš nechal podvést sám. Pozdě pak prorokoval, že svět spěje k nové válečné konfrontaci, ve které „budou komunisté rozdrceni v měřítku světovém – poté, co schramstla Československo nemohla podle něj už Moskva zabrzdit a obrátit.
Mezitím ovšem komunisté rozpoutali doma preventivní občanskou válku proti těm vrstvám obyvatelstva, o kterých si mysleli, že by jim mohly být nebezpečné – a na prvním místě proti elitě čs. národa z řad protinacistických odbojářů. Aby mohli komunisté přistoupit k vnější expansi, potřebovali nejdříve „zpacifikovat domácí veřejnost.
V dusivé atmosféře státního teroru, kdy komunistická propaganda, kopírujíc propagandu nacistickou v předvečer vypuknutí 2. světové války, hystericky pořvávala o západních válečných štváčích, zatímco komunisté sami chystali útočné plány, podle kterých se jejich armády měly zastavit až na březích Atlantiku, v napjaté atmosféře očekávání vypuknutí válečného střetu mezi svobodným světem a komunistickým impériem zahájila skupina bratří Mašínů svou diversní činnost. I když studená válka mezi Západem a Východem přerostla ve válku horkou nakonec v jiné části světa, na korejském poloostrově, nic to nemění na tom, že svět tehdy ve válce byl, že válku vyvolali komunisté a že ji nikdo, kromě nich samých, nechtěl.
Všichni ti, kdo se postavili novém zlu na odpor se zbraní v ruce, jsou hodni úcty.
Autor: Petr Placák