Hana Kopecká, EUROSKOP, 2. září 2011
Francouzští socialisté patřili v západní Evropě vždy k těm rigidnějším, což poslední dobou ještě umocnili. Od doby, kdy Dominik Strauss-Kahn stáhl svou kandidaturu, podléhá jejich program stále více socialistickým ideálům. Ačkoli strana bojuje s fiskální disciplínou, dobře ví, že v tradičně levicově naladěné veřejnosti má silnou oporu. A tak zatímco finanční trhy zpochybňují levicovou ortodoxii, socialisté se připravují na převzetí moci.
Francouzští socialisté mohou po pravicových prezidentech Chirakovi a Sarkozym konečně prosadit do Elyssejského paláce vlastního kandidáta. Rozhodnou o tom volby v roce 2012. (foto: facebook, Parti Socialiste, 2011)
Proti trhům, spekulacím i globalizaci
Jak radikální dnes umí být západní levicová filosofie ukazují komentáře kandidátů francouzských prezidentských primárek, které proběhnou v říjnu. Zakažme akciové trhy a spekulace státního dluhu, vyzývá madame Royalová, která před čtyřmi roky podlehla Nicolasi Sarkozymu. Finanční hodnoty chce nahradit morálními cíly, které bezuzdou globalizaci zkrotí. Ač se to možná nezdá, v rámci levice patří Royalová k těm umírněným; další potenciální prezident, Arnaut Montebourg, by bankám zakázal spekulace, zatímco ratingové agentury by raději zrušil.
Důvody, proč podobné výkřiky získávají hlasy, jsou zřejmě v podstatě francouzské společnosti, míní The Economist. Je pozoruhodné, jak dokáže být Francie nepřátelská ke kapitalistickému systému, který je zařadil mezi nejbohatší státy světa. Vzhledem k této převažující levicové tendenci obyvatel je s podivem, že se pravice drží u moci už od roku 1995, převážně díky snaze se této většině populisticky zavděčit.
Co Francouz, to socialista
Mezi utopickými výkřiky na nižších místech kandidátky působí ostatní prezidentští adepti jen jako lehce zamrzlí v čase. Martine Aubryová i Françoise Hollande chtějí srazit nedávno zvýšený důchodový věk z dnešních 62 na původních 60 let a vytvořit ve veřejném sektoru 300,000 pracovních míst pro mladé. Oba také podpořili Sarkozyho opatření na snížení deficitu, ale do ústavy jej zahrnout nechtějí. Vyšší daně, ale stejné výdaje, zní jejich heslo.
Ve Francii se marxistické ideály stále drží na výsluní. Poválečné levici dlouho dominovali komunisté, často se ziskem i čtvrtiny hlasů. Ještě po odhalení zločinů stalinismu v 50. letech tíhla řada intelektuálů k sovětskému idealismu a myšlenky trockismu byly slyšet ještě v 70. letech. Jak poznamenává The Economist, François Mitterrand, mentor Royalové, Aubryové i Hollandea, se stal v roce 1981 prezidentem díky kampani socialistické třetí cesty (nemá nic společného s Third Way) mezi kapitalismem, který zotročuje a komunismem, který dusí.
Má se Evropa bát?
S přihlédnutím k této tradici je dost dobře možné, že francouzští socialisté skutečně sami věří tomu, co hlásají. Zkušenost navíc ukazuje, že v případě zvolení svým voličům záhy představí politickou úlitbu. Zatímco u Mitterranda to byla daň pro bohaté, Josipin zavedl 35 hodinový pracovní týden. V situaci, kdy se francouzská ekonomika uzdravuje jen pomalu, z podobných vyhlídek mrazí. Bát by se měla i Evropa, kde má Paříž velké slovo. Pokud socialisté zvítězí, politiky hospodářské vlády, rozpočtové kontroly a harmonizace daní čeká nejistý osud. Potenciálnímu levicovému voliči tak nezbývá, než věřit, že rozum nakonec zvítězí nad fiskální pošetilostí, uzavírá The Economist.
Autor: Hana Kopecká, Euroskop