Petr Placák, EUROSKOP, 5. září 2011
Jestliže intervence Západu proti režimu iráckého diktátora Saddáma Husajna se z nejrůznějších příčin příliš nevyvedla, dopad letecké mise NATO v Libyi by mohl být pro Západ, postavení a bezpečnost Evropské unie ve světě mnohem positivnější.
V Iráku sice Západ svrhl krutého tyrana, ale posílil tak teokratický režim íránských ajatolláhů, který je pro Západ vůbec největší hrozbou na Středním východě. Intervence v Libyi naopak vliv konzervativních režimů a islámského extremismu v muslimském světě oslabí.
Západ především do Libye nevyslal pozemní jednotky, které vždy snadno vyvolávají pocit nikým nevítané okupace země, ale bitvu proti režimu „šíleného plukovníka nechal vybojovat samotné Libyjce, na jejichž stranu se – po jistém počátečním váhání -jednoznačně postavil a podpořil je i vojensky.
Vítězící jednotky libyjských rebelů, kterým ze vzduchu vydatně pomáhaly letouny zemí Severoatlantické aliance, nejsou jen vojenský úspěch či spoluúspěch Západu, ale především je to ohromné propagandistické vítězství Západu v arabském světě.
Jestliže Západ byl vždy arabskými nacionalisty (dnes především islamisty), operujícími s arabskými postkoloniálními komplexy, malován jako rohatý čert, tak v Libyi se ze satana stal arabský archanděl Michael. Ve světě internetu a sociálních sítí je tento vzkaz muslimské společnosti pro Západ mnohem důležitější, než byly nedávné úspěšné zásahy USA proti ikonám islámského terorismu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy (třetí zprava) a jeho pět minut slávy. Summit o postkaddáfovské Libyi, Elysejský palác, Paříž, 1. září 2011. Foto čtk
Poté, co bude bitva definitivně dobojována, měl by Západ Libyi všemožně pomoci při rekonstrukci země, k jejímuž zdárnému průběhu má Libye řadu předpokladů. Po pádu více než čtyřicetileté Kaddáfího diktatury je to na prvním místě ohromný občanský entusiasmus vzbouřivších se Libyjců, jejichž milice po utichnutí bojí okamžitě zajišťují bezpečnost měst včetně ochrany proti rabování – vítězní Libyjci začali ihned s obnovou základní infrastruktury země, zásobování vodou a potravinami nebo základní zdravotní péče. Reprezentant rebelů z východní části Libye, kde povstání vypuklo, Prozatímní národní rada, vyhlásila už plán na demokratizaci země, zavedení ústavy a vypsání do roku a půl parlamentních voleb. Autorita rady vzrostla poté, co mezinárodní společenství uvolnilo v zahraničí zmrazené libyjské finance a prozatímní vláda mohla začít vyplácet platy státnímu aparátu a tím i celý správní systém konsolidovat
Jestliže se v bohaté Libyi, která není zadlužená, podaří vybudovat „vzorovou arabskou demokracii, bude to ohromný diplomatický, bezpečnostní, ekonomický i kulturní úspěch Západu.
Triumf Západu by mohl být o to významnější, že Čína a Rusko, které z pochopitelných důvodů nefandí „lidovým aktivitám, dávají od arabských revolt ruce pryč. Svoboda a demokracie je trumf Západu, silná karta, s kterou nemohou autokratické režimy k jejich smůle hrát. Západ si ovšem ne vždy tuto obrovskou komparativní výhodu, jejíž význam v mediálně stále propojenějším světě roste, dostatečně uvědomuje. Koneckonců i „libyjský triumf nebyl bohužel ani tak výsledkem zásadovosti postojů Západu, ale průsečíkem nejrůznějších zájmů, včetně těch velmi pofiderních. Ale tak už to v demokratické politice chodí.
Autor: Petr Placák
