Pavel Kohout, Lidové noviny, 12. září 2011
Stark je zastáncem německého postoje: euro má být nástupcem německé marky, silnou nízkoinflační měnou. Centrální banka nemá kupovat ve velkém a dlouhodobě státní dluhopisy. Francouzský postoj je jiný: hrozí větší nebezpečí než inflace. Růst úrokových sazeb Řecka, Španělska a Itálie může způsobit rozvrat veřejných financí i reálné ekonomiky. Proto je nutné zasáhnout neortodoxně.
Francouzi jsou blíže pravdě než Němci. Ti fatálně nechápou podstatu dění. Především vážnost situace. Bez zásahu ECB se úrokové míry italských a španělských dluhopisů skutečně dostanou do hodnot, které ohrozí stabilitu Evropy. Jestliže bankrot Řecka dělá tak velké vlny napříč Evropou, co potom Itálie a Španělsko? Německé starosti o inflaci jsou malicherné.
Němci často dělali školácké chyby ve veřejných financích. V roce 1921 vstoupili do dějin hyperinflací. V roce 1931 se ze zkušenosti „poučili a zastávali dogmatickou politiku tvrdé měny v době nejhorší hospodářské krize. Pokud jde o rozpočtovou politiku, Němci by se nikdy nedostali z dluhů, kdyby londýnská konference v roce 1953 neodpustila Německu polovinu reparací z první světové války; účet za druhou světovou byl Němcům odpuštěn.
Hospodářský zázrak 50. let byl tedy financován bezprecedentní velkorysostí Spojenců. Britové a Američané své dluhy ovšem museli zaplatit. Dále díky Konradu Adenauerovi a Ludwigu Erhardovi, kteří představovali mimořádnou a bohužel jednorázovou pozitivní deviaci v rámci německého ekonomického myšlení.
Němci hodlají zopakovat chybu z roku 1931 na celoevropské úrovni. Je slyšet i volání po vládě pevné ruky. Z kolika stran dnes slýcháme, že je nutné jednotně postupovat na celoevropské úrovni. Jürgen Stark volá po drastických reformách a posílení hospodářského řízení eurozóny. Hovoří o nutnosti „kvantového skoku na „celoevropské úrovni za účelem posílení centrální moci. Zase ta touha po vládě pevné ruky.
Pokud by evropské hospodaření vzali do rukou Němci, byla by to katastrofa. Země nesmírně schopných inženýrů, techniků a exportérů není schopna vyrovnat spolkový rozpočet ani v době konjunktury. Navzdory 65 letům míru a odpuštěným či nesplaceným dluhům má Německo finance v horším stavu než USA. Pověstná německá disciplína? Blábol.
Co by udělala německá vláda finanční dominance v Evropě? Zvýšila by daně. Němci dávají najevo, že plán na zavedení daně z finančních transakcí se má týkat všech 27 zemí. Bylo by naivní čekat, že pevná ruka se zastaví zde. Můžeme čekat zvyšování všech daní, na které si jen vzpomeneme.
Kořenem evropské finanční krize nejsou nízké daně. V první řadě je problém ve společné měnové politice ECB, která zkrátka nemůže vyhovovat všem. Další kořen krize je ve výdajích, které rostly vždy rychleji než příjmy. Německo začalo porušovat pravidla Paktu růstu a stability již v roce 2003. Samotná tato kritéria, dysfunkční a sestavená bez uvážení finanční teorie a praxe, jsou jen dalším z mnoha dokladů německé finanční nekompetence. Pakt nebyl schopen zajistit ani růst, ani stabilitu, protože jeho autoři ignorovali základní makroekonomickou gramotnost.
Odkud se vlastně vzala pověst o Němcích jakožto skvělých hospodářích? Z menší části zaslouženě, díky Adenauerovi a Erhardovi. Z větší části však proto, že německé chyby byly tak obrovské, že musely být odpuštěny. Německé finanční mýty znamenají pro stabilitu Evropy větší hrozbu než Řecko. Jaké poučení z toho vyplývá pro Českou republiku? Nenechat se zastrašit a vzdorovat, jakkoli obtížný tento odpor může být.
Autor: Pavel Kohout, Lidové noviny