Petr Placák, EUROSKOP, 3. října 2011
Ve Varšavě se v uplynulém víkendu konala vrcholná schůzka států Evropské unie a postsovětských zemí, sdružených do tzv. Východního partnerství – dítěte české diplomacie, které Polsko přijalo za své.
Projekt Východního partnerství vznikl v Praze během jejího krátkého, vnitropolitickými rozbroji poznamenaného předsednictví Evropské unie. Byl to bezpochyby úspěch české diplomacie, které se podařilo Východní partnerství vydupat na zbylé Unii, kde hlavně státy na západ a na jih od střední Evropy nebyly plánu příliš nakloněny.
Cílem projektu bylo posílení ekonomických a politických vazeb postsovětských zemí Arménie, Ázerbájdžánu, Běloruska, Gruzie, Moldavska a Ukrajiny k Evropské unii. V podstatě šlo o staronovou koncepci vytvoření jakéhosi sanitárního kordonu mezi zeměmi střední Evropy, potažmo Evropské unie, a Ruska.
Jednání ve Varšavě ovšem ukázala, že něco podobného není na pořadu dne. Přes velkou snahu hostitelského státu, který je dnes hlavním advokátem postsovětských republik v Evropské unii (viz např. válka v Gruzii), se nepodařilo dosáhnout prakticky žádné dohody, která by věci posunula dál – především ve vztahu ke klíčové zemi východního regionu Ukrajině, která s Bruselem jedná o smlouvě o volném obchodu a asociační dohodě.
Pokrok v jednání se zadrhl kvůli soudnímu procesu s opoziční političkou Julijí Tymošenkovou, která je obviněna, že ve funkci premiérky Ukrajiny podepsala v roce 2009 tzv. plynové dohody s Moskvou, aniž by k tomu měla příslušný mandát, a Ukrajině tak měla způsobit škodu ve výši jeden a půl miliardy hřiven.
Představitelé Evropské unie a jejich sousedé ze zemí Východního partnerství na summitu ve Varšavě při uvítacím ceremoniálu 30. září 2011. Vpředu zleva doprava: lotyšský premiér Valdis Dombrovskis, irský premiér Enda Kenny, prezident EP Jerzy Buzek, gruzínský prezident Michail Saakašvili, azérbajdžánský prezident Ilham Alijev, litevská prezidentka Dalia Grybauskaite, prezident EU Herman Van Rompuy, polský premiér Donald Tusk, rumunský prezident Traian Basescu, arménský prezident Serzh Sargsian, ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, prezident EK Jose Manuel Barroso, řecký premiér George Papandreou, ministryně zahraničních věcí EU Catherine Ashton a polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski. Druhá řada zleva doprava: belgický premiér Yves Leterme, švédský premiér Fredrik Reinfeldt, slovinský premiér Borut Pahor, bulharský premiér Bojko Borissov, maltský premiér Lawrence Gonzi, moldavský premiér Vlad Filat, německá kancléřka Angela Merkelová, maďarský premiér Viktor Orbán, slovenská premiérka Iveta Radičová, estonský premiér Andrus Ansip, finský premiér Jyrki Katainen, francouzský premiér Francois Fillon a španělský premiér Jose Luis Rodriguez Zapatero. Jména státníků ze třetí řady už agentury neuvedly. (Uprostřed třetí řady český ministr zahraničí kníže Schwarzenberg.) Foto AP Photo
Už na první pohled je zřejmé, že se zde politická odpovědnost zaměňuje za trestněprávní a Brusel se toho velmi rád chopil. „Odmítáme jakékoli selektivní používání trestního zákoníku vůči členům bývalé ukrajinské vlády, nechal se slyšet prezident EU Herman van Rompuy a stejně tak i eurokomisař pro rozšíření EU Štefan Füle už dříve naznačil, že soud s Tymošenkovou by mohl ohrozit podpis asociační dohody včetně smlouvy o zóně volného obchodu, která měla být podepsána koncem roku v Kyjevě.
Zásadový postoj EU v otázce podezření z politicky motivovaného procesu by byl jistě chvályhodný. Dnes ovšem není od věci se ptát, zda Tymošenková není jen vhodná záminka, která má Bruselu posloužit zakrýt jeho současnou absolutní nechuť přidělávat si další problémy užší spoluprácí s východními zeměmi.
Summit Východního partnerství přišel v tu nejnevhodnější dobu. Evropa se potýká s vleklou finanční krizí, přičemž zodpovědnější členové EU shlížejí skrz prsty na ty méně zodpovědné především z jihu Evropy a nikdo nemá chuť přidělávat Unii a především sám sobě další starosti s možností přijetí dalších málo solventních či důvěryhodných členů. Podobně nedávno ztroskotala i snaha o přijetí nováčků v Unii Bulharska a Rumunska do schengenského prostoru.
Je to škoda, protože to je politika více než krátkozraká. Je především v zájmu Unie samé, aby byla na východě obklopena spřátelenými, politicky stabilními a hospodářsky saturovanými státy. Takovéto oboustranně výhodné partnerství ovšem nevznikne jen na základě nějakého zbožného přání – na tom se musí tvrdě pracovat každý den.
Na druhou stranu je ovšem nutno přiznat, že samy země Východního partnerství usnadňují Bruselu zaujímat alibistické postoje v otázce užší spolupráce s východoevropskými zeměmi, a to i včetně takových na první pohled nekontroverzních věcí, jako je jednotný postoj k praktikám běloruského prezidenta Alexandera Lukašenka, který má kvůli svému nevybíravému postupu proti opozici zakázaný vstup na území Evropské unie a který se přiklání tu k Bruselu nebo naopak k Moskvě podle toho, co je pro něj momentálně výhodnější.
Byl to právě běloruský diktátor, na kterém se partnerství EU s postsovětskými republikami ve Varšavě lámalo. Když se hlasovalo o rezoluci odsuzující porušování lidských prý v Bělorusku, tak se zbylých pět členů Východního partnerství hlasování zdrželo. Jak pak by ne. Gruzínský Saakašvili je s lidskými právy rovněž na štíru a co se týká Azérbajdžánu a Arménie, obě země stojí opět na pokraji války o Náhorní Karabach.
O to víc by se ale měl Brusel snažit v podporovat stabilitu tohoto regionu. Jestli se státy Východního partnerství propadnou do chaosu, bude to mít neblahý dopad na země střední Evropy a s ní na celou Unii. Podle kuloárových zpráv z Bruselu je prý ale otázka, zda se na projekt Východního partnerství vůbec najdou v příštím rozpočtu EU finanční prostředky. Musí snad Unie bojovat o holé přežití, že ji budoucnost nezajímá?
Autor: Petr Placák