Marie Bydžovská, EUROSKOP, 21. října 2011
Britský ekonom David Marsh dává v rozhovoru pro Euroskop Řecku tři měsíce než zbankrotuje. Eurozóna je podle něj jako staré vysloužilé auto. Jednotlivé díly, které nefungují, budou kus po kusu odpadávat. Za uspokojivý objem záchranného fondu ESFS Marsh považuje 1,5 bilionů eur.
Jak je to ve skutečnosti s Řeckem – již zbankrotovalo, nebo jej bankrot teprve čeká?
Ještě nezbankrotovalo, ale banky již vědí, že se to stane. Je to jen otázka času. Všichni se budou snažit, aby bankrot proběhl řízenou cestou. Jinak by vznikla na trzích přílišná nejistota a panika. Proto je dobré mít nějaký čas na přípravu. Jenomže čím později k bankrotu dojde, tím bude dražší.
Kdy se to stane?
Do konce tohoto roku, nejpozději na začátku příštího. Nebude trvat víc než tři měsíce, než politici přijmou formální rozhodnutí odepsat část řeckého dluhu. Pokusí se to udělat řízenou cestou.
Kolik procent budou muset odepsat?
V tom spočívá nebezpečí oddalování. Kdyby k restrukturalizaci došlo před šesti měsíci, mohlo to být třeba 20 procent, nyní by to bylo kolem 50 procent. Čím déle budeme čekat, tím horší bude hospodářská situace země. Řecko bude mít menší šanci dluh splatit a odpis bude větší.
Belgicko-francouzská banka Dexia musela dostat státní pomoc, akcie francouzských bank padají a Mezinárodní měnový fond tvrdí, že evropské banky potřebují navýšit kapitál o 200 miliard eur. Může se Evropa vůbec vyhnout bankovní krizi?
Jen tak tak. Dlouho se z toho bude dostávat. Banky se konsolidují a spojují, protože finanční systém je nyní dost křehký. Různé vlivy se navzájem posilují. Čím větší obavy jsou o Itálii, tím více je třeba restrukturalizovat dluhy. Každé zvýšení úroků na dluhopisových trzích zhoršuje situaci bank.
Regulátoři chtějí, aby banky navýšily kapitál v době, kdy na ně doléhá velký tlak a musí dávat více peněz na kapitál. Dostáváme se do začarovaného kruhu. Každým dalším zvýšením kapitálového polštáře posilujeme problém, kterého se chceme zbavit – nízký hospodářský růst. Bez něj se budou zvyšovat i rozpočtové deficity.
Na druhé straně, banky potřebují rekapitalizovat. Nové peníze jim musí poskytnout vlády, kapitálové trhy, nebo třeba čínská vláda. Doufejme, že o víkendu kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy představí důvěryhodný plán.
Najde na nedělním summit v Bruselu EU shodu o řešení dluhové krize? Foto: audiovizuální archiv Evropské komise
Eurozóna schválila navýšení garancí záchranného fondu EFSF z 440 na 780 miliard eur a přidala mu nové pravomoci. Bude to na záchranu eura stačit?
Bohužel ne. Aby měnový klub přesvědčil finanční trhy že své úsilí myslí vážně, musí se objem záchranného fondu přinejmenším zdvojnásobit na 1,5 bilionů eur. Tím by trhy přesvědčil, že z něj může po 2 roky financovat země jako Itálie a Španělsko. To ale není možné – němečtí plátci daní určitě neposkytnou tolik peněz.
Někteří experti navrhují, aby fond EFSF využil tzv. pákový efekt a navýšil použitelnou sumu prostřednictvím pojištění nových úvěrů. To je ale finanční inženýrství a navíc je sporné, zda to lze realizovat. Země s nejlepším ratingem AAA by musely zvýšit své garance. Eurozóna má zkrátka problém – co je potřeba udělat, nemůže být uděláno. A co může být uděláno, není dostatečné.
Když záchranný fond EFSF eurozónu nezachrání, co by jí pomohlo?
Německá odpověď jsou úspory a snížení rozpočtových deficitů. Jenomže ty krátkodobě deficit státního rozpočtu zvýší. Pokud stlačíte hospodářství, vyberete méně daní a více peněz utratíte na podpory v nezaměstnanosti. Obávám se, že se tím dostaneme do klasické deflační spirály. Pouze pokud bude Evropa mít velké štěstí, podaří se jí zabránit nákaze dalších zemí. V těžké situaci jsou však i další země – například USA nebo Čína. Není to dobré prostředí.
Jedním z hráčů v dluhové krizi je Evropská centrální banka. Může ona pomoci eurozóně vyjít z problémů?
Pouze částečně. Má potřebné prostředky a může neomezeně tisknout peníze. Ale pravidla, kterými se řídí, zakazují monetizovat rozpočtové deficity. Měla by to přenechat záchrannému fondu EFSF. Kvůli zdržení při schvalování jeho nových pravomocí, které to umožňují, to stále dělá Evropská centrální banka. Eurozóna se tím dostala do chaosu, z kterého je velmi těžké vidět cestu ven.
Existuje vůbec nějaké řešení krize eurozóny?
Je to téměř neřešitelný problém. V dlouhodobé perspektivě je nalezení uspokojivého řešení problematické, protože pojistky v systému brzd a protiváh jdou proti sobě. Nikdo nechce úplný rozpad eurozóny, protože za něj nechce být viněn. Na druhou stranu nikdo nechce utrácet peníze za udržování špatného chování. Eurozóna bude jako staré vysloužilé auto. Jednotlivé díly, které nefungují, budou kus po kusu odpadávat.
Většina expertů se shodne, že euro je politický a ne ekonomický projekt. Za jakých podmínek je tento projekt ekonomicky životaschopný?
Mezi zeměmi měnové unie by musela vzniknout řádná politická unie. To je velmi nepravděpodobné. Členské státy se na tom nedohodly před 15 lety, když všechno bylo v podstatě v rovnováze. Jak jí vytvoří v době rozladění, vzteku a vzájemného podezřívání….
Přežije politický projekt jednotné měny ekonomické turbulence? Foto: Audiovizuální archiv Evropské komise
A nestačila by přísná pravidla, třeba posílení Paktu stability a růstu?
Evropa se o to snaží. Je to potřeba. „Hlídací pes“ ale musí mít ostré zuby. Nejde jen o deficit veřejného sektoru, ale o celou ekonomiku včetně privátní sféry. Irsko nebo Španělsko měly veřejný sektor v pořádku. Problém byl v soukromém sektoru. Je potřeba striktnější způsob správy – jeden řádný parlament, vládu, dohled a ministerstvo financí. I u poměrně harmonizovaných zemí jako Německo a země Beneluxu to vznikne stěží. Co teprve u jiných zemí. Německo by muselo ostatní řídit, například zavést daňové úřady v Řecku a Itálii. Němci ale nechtějí, aby byli za ty, kdo diktují Řekům a Italům. To není jejich ambice.
Němci často slyší, že z měnové unie profitovali, a proto musí nyní nést náklady na udržení eura. Měli Němci ze společné měny opravdu takový zisk?
Celkově ano, protože pomohla exportům. Rubem byla stagnace životní úrovně německých domácností, protože firmy směřovaly zdroje na exportní trhy. Domácí poptávka byla relativně nízká a reálné mzdy více méně stagnovaly, protože země se snažila být konkurenceschopnější. Mnoho Němců se cítí chudými. Kdyby mzdy v Německu rostly, byly by Němci spokojenější. Mají pocit, že v posledních 15 letech tvrdě dřeli a celý zisk jde do líných jižních zemí, které nedokázaly spravovat své záležitosti.
Čím si vysvětlujete, že většina evropských politiků jde proti přání občanů? Například většina Němců si podle výzkumů veřejného mínění záchranu Řecka nepřeje a podporu nemá ani v dalších bohatých zemích eurozóny.
Politici chtějí udržovat ducha měnové unie, a proto drží projekt v chodu. Oni musí mít ideologický pohled na Evropu a podle toho se chovají. Lidé na ulici řeknou, že jsou proti. Ale budou-li zodpovědní za rozhodování, asi připustí, ať Evropa pokračuje aspoň v příštích pár měsících. Ale zajisté se rozevírá značná propast mezi populací a politiky. To nemůže pokračovat, aniž by přišly velké problémy. Vůle lidí za nějaký čas převáží.
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop