Alexandr Tomský, Lidové noviny, 29. listopadu 2011
Euro, svorník budoucí integrované Evropy, je nezbytné zachránit, jinak by nastala ještě větší katastrofa a nejen ekonomická: „Nikdo nemůže považovat půl století míru a prosperity v Evropě za samozřejmost, a proto říkám, jestli se zhroutí euro, zhroutí se i celá Evropa. Máme historickou povinnost zachránit evropskou integraci, dílo našich předků po celých stoletích nenávisti a krveprolévání. (Kancléřka Merkelová v parlamentu.)
Ach, ten budovatelský idealismus, to věčné hegeliánské vítězství ducha nad hmotou. Kolik neštěstí už v dějinách napáchal! Kolik států na světě (včetně Unie) euro nemá a žije v míru a proč by rozpad eurozóny musel vést k rozpadu společného trhu a k válce?
Jak je možné, že německý politický národ i ti, kteří měli největší pochyby při zavádění eura a vymohli si slavná maastrichtská kritéria více méně únosných rozpočtových omezení, ani teď nechápou, o co jde? Ale buďme shovívaví, vždyť euro, tu zbraň hromadného ničení, tolik inteligentních lidí nechápe ani u nás a myslí si, že jde jen o dluhovou a bankovní krizi způsobenou nedisciplinovanými a nezodpovědnými politiky. Je přece evidentní, že ti zodpovědní v okruhu Německa a Skandinávie by přece společnou měnu mít mohli.
Neviditelná ekonomická propast A jsme u toho. Mezi Předalpím a Zaalpím existuje pro většinu lidí neviditelná ekonomická nerovnost, možná přímo propast, kterou měla společná měna zacelit, vyrovnat, a dařilo se jí to nějaký čas náramně. Svět (trhy) na pár let uvěřil, že tomu tak je – jedna měna, jedna banka, jedna inflace, jeden úrok. Jenomže v podzemí se děly věci. Levné euro nafukovalo lokální inflaci, zvyšovalo místní výrobní náklady a snižovalo konkurenceschopnost. Mezi severem a jihem vznikla masivní propast obchodní bilance i běžného účtu, dokonce relativně větší než mezi USA a Čínou.
Bylo by hezké, kdyby banky úvěrovaly jen rozumné (a nikoli spekulativní) podnikatelské záměry, ale když ty peníze z ECB nešité na míru přehřátého španělského a irského hospodářství, abychom jmenovali ty fiskálně zodpovědné a s vyrovnaným rozpočtem, byly tak levné a špatné investice nejsou vždycky zřejmé ani pro specialisty. A když se hospodářsky daří, roste i státní předražený aparát, přibývá špatných studentů na zbytečných univerzitních oborech, roste korupce atd.
A politiky nikdo nevaroval, chyběl měnový kurz, jediný jim známý ukazatel ceny peněz, navíc automaticky vyrovnávající platební bilanci. A tak, prosím vás, nekamenujme politiky v časech, kdy musí slibovat stále rostoucí životní úroveň, stále rozšiřovat sociální sítě všeho druhu, a dokonce i zachraňovat svět před ekologickou katastrofou. To všechno něco stojí, to všechno znamená náklady – i na armádu (nezbytných) úředníků.
Německo teď žádá tvrdý trest a disciplínu, deflaci a snížení životní úrovně zadlužených států na úroveň hospodářství, které nevybudovalo německý průmysl. Němci tomu fandí, ale tady jde o velké politické drama. Co když takový diktát velmi mnoho lidí naštve?
Co je však ještě horší, že to v tunelu eura opět dost dobře nepůjde. Radikální snížení pracovních možností povede k emigraci talentů i chudých lidí, nadcházející recese vytvoří dlouhodobý tlak na stálé snižování nákladů, které budou stále kulhat za přijatelnou exportní cenou výrobků. Zlatá devalvace. A tak nezbývá než pesimismus věčných škarohlídů. Ani inflační monetizace dluhů, které se Němci právem brání, recesi nevyřeší, ani škrtnutí dluhů růst zadluženým nenastartuje. Je zapotřebí nemyslitelné! Odpustit jižním státům s jejich podivnou středozemní mentalitou a odlišnou kulturou nešťastné a zhoubné euro.
Jenomže právě tohle budovatelé Unie nechápou, z eura si udělali svátost a modlu, raději vytvoří nějaké nové Direktorium (Komisi pro veřejnou bezpečnost) na záchranu Evropy. Jak to ale vysvětlit německým idealistům, na kterých záleží nejvíce, to opravdu nevím.
A co demokratický deficit a instinkt Evropanů? Jsem optimista, věřím, že posílen recesí se nakonec přece jenom probudí a jednou nastane normální neideologická spolupráce svobodných evropských republik.
Autor: Alexandr Tomský, Lidové noviny