Vnitřní trh v listopadu 2011

06.12.2011
Euroskop

Komise hodlá znovu regulovat ratingové agentury, EP přijal kompromis ve věci regulace krátkého prodeje a swapů úvěrového selhání, EP: Veřejné služby a související státní podporu musíme ošetřit jinak, než požaduje Komise, JURI souhlasí s propojením obchodních rejstříků v celé EU a zahájením jednání s Radou, EP může vyjednávat s Radou o výjimce z účetních uzávěrek mikropodniků, Komise mění pravidla auditu

Komise hodlá znovu regulovat ratingové agentury

Proposal for a Directive of the European Parliament and of the Council amending Directive 2009/65/EC on the coordination of laws, regulations and administrative provisions relating to undertakings of collective investment in transferable securities (UCITS) and Directive 2011/61/EU on Alternative Investment Funds Managers in respect of the excessive reliance on credit ratings (COM(2011)746)

Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council amending Regulation (EC) No 1060/2009 on credit rating agencies (COM(2011)747)

Komise 15. 11. 2011 uveřejnila dlouho očekávané návrhy na další regulaci působení ratingových agentur v EU.

Pozadí

Ratingovým agenturám (zejm. tzv. velké trojce – Standard & Poor’s, Moody’s a Fitch) někteří politici (včetně politiků-úředníků v Komisi) přičítají podíl na vzniku finanční krize z roku 2008, která následně vyvolala krizi hospodářskou. Kritika vůči nim zaznívala i kvůli nedávným rozhodnutím o snížení hodnocení některých zadlužených členských států EU.

V současnosti jsou v EU v platnosti 2 nařízení o ratingových agenturách: č. 1060/2009 (tzv. nařízení nařízení CRA I) a č. 513/2011 (tzv. nařízení nařízení CRA I). Obsah první normy byl dojednán fakticky v listopadu 2008 na summitu G20 ve Washingtonu, již v květnu 2011 ale bylo toto nařízení změněno, aby bylo možné jej přizpůsobit nově vzniklému dohledu ze strany orgánu ESMA. Stávající nařízení o ratingových agenturách se zaměřují na registraci ratingových agentur, pravidla výkonu jejich činnosti a dohled nad nimi.

Aby ratingová agentura mohla být v EU zaregistrována, musí zajišťovat nezávislost a integritu ratingového procesu a zvyšovat kvalitu svých ratingů. V současnosti je u dohledového orgánu ESMA (výlučné pravomoci dohledu nad ratingovými agenturami, které jsou registrovány v EU, vykonává od července 2011) zaregistrováno 28 ratingových agentur (řada z nich ale patří do stejné skupiny).

Při výkonu své činnosti by ratingové agentury měly předcházet střetům zájmů (např. ratingový analytik zaměstnaný v ratingové agentuře by neměl hodnotit subjekt, v němž má majetkovou účast), měly by zajišťovat kvalitu ratingů a ratingových metodik (musí být přísné a systematické) a měly by být transparentní (každý rok by měly zveřejňovat zprávu o transparentnosti).

Odpovědnému komisaři Michelu Barnierovi přišel několik dní před uveřejněním návrhů velmi vhod incident, kdy ratingová agentura Standard & Poor’s omylem vydala horší rating jeho domovské Francie, než vyplývalo z jejích údajů. Přestože jej záhy stáhla a omluvila se, komisař vydal tiskovou zprávu, že právě to jsou situace, jimž by měla „jeho legislativa do budoucna zamezit.

Klíčové a sporné body

Návrhy by měly zajistit, (1) aby se obecně snížil význam ratingů, resp. jejich dopad na volatilitu ekonomiky (manažeři hedgeových fondů a retailové banky by si např. měli realizovat také vlastní ratingy), (2) aby se mezi ratingovými společnostmi zintenzivnila konkurence a snížil střet zájmů, (3) aby se zvýšila transparentnost a přesnost ratingů států (resp. státních dluhopisů) a (4) aby byl vytvořen „evropský rámec pro občanskoprávní odpovědnost v případě závažného úmyslného pochybení nebo hrubé nedbalosti při vydávání ratingů (investoři by měli své nároky vymáhat před vnitrostátními soudy, důkazní břemeno by měly nést ratingové agentury). Nová pravidla by se měla vztahovat na ratingy veřejných subjektů v EU i mimo ni, pokud ratingy státních dluhopisů vydává ratingová agentura registrovaná v EU.

Ratingové agentury i samotné hodnocené subjekty by měli sdělovat více kvalitnějších informací, z nichž ratingy vycházejí (mj. i unijnímu orgánu ESMA), aby byli profesionální investoři lépe informováni a mohli se sami lépe rozhodovat. ESMA by měl zajistit, že všechny ratingy dluhových nástrojů budou zveřejněny v rámci volně přístupného evropského ratingového indexu EURIX. Pokud budou ratingové agentury měnit metodiku, měly by informovat jak hodnocené subjekty, tak ESMA, který ověří, zda byla dodržena platná pravidla týkající se formy a řádného postupu.

Konkurence mezi ratingovými agenturami by měla být zajištěna tím, že hodnocené subjekty (primárně ty nabízející finanční produkty) by měly být nuceny „svou ratingovou agenturu střídat, a to nejméně každé 3 roky (pokud již nyní využívají 2 a více ratingových agentur, jedna agentura by se měla měnit co 3 roky a druhá a každá další co 6 let; žádný hlavní analytik by také neměl provádět rating žádné země nebo produktu déle než 4 roky po sobě). Pro komplexní strukturované finanční nástroje by navíc měly být potřeba 2 ratingy od 2 různých ratingových agentur a osoba s velkým podílem na kapitálu jedné ratingové agentury (nad 5 %) by neměla být současně velkým akcionářem jiné.

Pokud jde o rating států, měl by být realizován každých 6 měsíců a investoři i členské státy by měli být informováni o základních skutečnostech a předpokladech každého ratingu. O uveřejnění ratingu by se měly státy dozvědět min. 24 hodin předem. Aby nedošlo k narušení trhu, ratingy států by měly uveřejňovány až po ukončení obchodování a nejméně jednu hodinu před otevřením obchodních míst v EU. Do budoucna Komise hodlá zajistit, aby v některých případech bylo možné vydávání ratingů států, zvláště těch, které získávají zahraniční finanční pomoc jako např. Řecko, i dočasně (až na 2 měsíce) pozastavit.

Komise nakonec upustila od záměru vytvořit vlastní (unijní) ratingovou agenturu. Důvodem byly zejm. náklady, které by podle ní dosáhly 300-500 mil. €, ale i důvěryhodnost nové instituce, neboť ratingovou agenturu by de facto financovaly členské státy EU, které by jí pak byly hodnoceny.

Více informací lze získat mj. zde.

Odpor vůči návrhům (a to i z Komise samé, např. od britských a švédských reprezentantů) pramení především z názoru, že to nebyly ratingové agentury, které způsobily finanční/hospodářskou/dluhovou krizi, ale primárně členské státy EU svou špatnou politikou. Na opačné straně názorového spektra stojí např. socialisté v EP tvrdící, že jedině nezávislá unijní ratingová agentura je schopna zajistit rating nezávislý na ekonomických zájmech (sic!).

Předpokládaný další vývoj

Novými návrhy se bude v následujícím zabývat Rada a EP, které o nich spolurozhodují.

Odkazy

EP přijal kompromis ve věci regulace krátkého prodeje a swapů úvěrového selhání

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o krátkém prodeji a některých aspektech swapů úvěrového selhání (KOM(2010)482)

Plénum EP 15. 11. 2011 přijalo poměrem 507:25:109 kompromis stran regulace krátkého prodeje a swapů úvěrového selhání.

Pozadí

Debata o regulaci komplexních finančních nástrojů dostala v EU nový impuls v souvislosti s projednáváním tzv. finančního balíku a s tzv. dluhovou krizí. V květnu 2010 se Německo stalo první zemí v EU, která dočasně zakázala nekrytý (naked) krátký prodej podílů 10 nejdůležitějších domácích finančních institucí (později jej následovalo např. Dánsko, Řecko či Itálie, trvalé restrikce uvalilo Španělsko, Rumunsko, Lucembursko, Litva, Belgie či Rakousko; od začátku finanční krize v září 2008 nekrytý krátký prodej dočasně nebo trvale zakázalo 17 členských států EU). Nedlouho poté Německo spolu s Francií požádalo o vytvoření celounijních pravidel s cílem snížit volatilitu finančních trhů (volatilní finanční trhy mají dopad na reálnou ekonomiku počínaje hypotékami a konče cenami energií a potravin). Komise výzvu Německa a Francie vyslyšela (ač např. mezi situací v zadluženém Řecku a nekrytými krátkými prodeji přímou souvislost nenalezla) a v září 2010 předložila příslušné legislativní návrhy (více v příspěvku „Deriváty, krátký prodej a swapy úvěrového selhání čeká regulace, Vnitřní trh v září 2010). Výbor ECON se při projednávání zprávy Pascala Canfina postavil za stanovení co nejpřísnějších pravidel (více v příspěvku „ECON ,ladí‘ svou pozici k regulaci derivátů, krátkého prodeje a swapů úvěrového selhání, Vnitřní trh v březnu 2011). Rada svůj tzv. obecný přístup, od Canfinovy zprávy v mnohém odlišný, schválila v květnu 2011 (více v příspěvku „Rada schválila obecný přístup k regulaci krátkého prodeje a swapů úvěrového selhání, Vnitřní trh v květnu 2011). Obě instituce dospěly ke kompromisu v říjnu 2011 (více v příspěvku „Rada a EP: kompromis ve věci regulace krátkého prodeje a swapů úvěrového selhání, Vnitřní trh v říjnu 2011).

Klíčové a sporné body

Nová norma by měla vést k posílení unijního regulátora (srov. čl. 24 návrhu) a faktickému zákazu prodeje nekrytých swapů úvěrového selhání, což by údajně mělo zajistit snížení počtu spekulací na bankrot členských států EU. Pokud nová norma vstoupí v platnost, bude nejspíše patřit mezi nejpřísnější svého druhu na světě.

Členské státy by měly mít podle čl. 12b návrhu (na základě požadavku např. Velké Británie nebo Itálie) možnost své trhy s nekrytými swapy úvěrového selhání otevřít jen dočasně (nejvýše na 12 měsíců; v případě státních dluhopisů na 6 měsíců), za výjimečných okolností a za dohledu unijního regulátora (ESMA), který by měl mít pravomoc se k takovému kroku do 24 hodin vyjádřit, přičemž jeho negativní stanovisko by mělo mít „politickou váhu.

Obdobně silné postavení by ESMA měl mít i v případě řízení krátkého prodeje v EU. Příslušní obchodníci by jej (a národní regulátory) měli – v souladu s původním návrhem Komise – povinně informovat o svých finančních operacích, pokud jejich tzv. krátká pozice bude o 0,2 % jejich kapitálu vyšší než pozice dlouhá (tj. mělo by se ukázat, na které akcie a dluhopisy „uzavřeli sázky). V případě 0,5% krátké pozice by měla být krom ESMA informována i veřejnost, resp. trhy. (V případě swapů úvěrového selhání a státních dluhopisů by se měly výše uvedené procentuální podíly krátkých pozic lišit v závislosti na členském státu, Komise by v tomto směru měla přijmout akt v přenesené pravomoci.)

Národní regulátoři by měli být oprávněni pozastavit krátký prodej a operace se swapy úvěrového selhání až na dobu 3 měsíců (s možností prodloužení), popř. na 24 hodin pozastavit obchodování s kterýmkoli jiným finančním produktem, samozřejmě za předpokladu informování ESMA.

Výsledek hlasování EP přivítali zejm. zelení (včetně zpravodaje Pascala Canfina), socialisté a lidovci v EP, a to i přesto, že se jim nepodařilo prosadit, aby (1) zákaz prodeje nekrytých swapů úvěrového selhání bylo možné obejít nejvýše na dobu 24 hodin či (2) aby obchodníci byli nuceni garantovat, že své krátké prodeje nejen lokalizují (kde chtějí nakoupit), ale také zaručí, že si je skutečně mají možnost koupit/půjčit (což v současnosti nutné není, a i proto se v této souvislosti hovoří o „spekulacích).

Proti kompromisu se již dříve postavila organizace AIMA s tvrzením, že zákaz prodeje nekrytých swapů úvěrového selhání povede ke snížení likvidity na finančních trzích, ke zvýšení jejich volatility a potažmo ke zvýšení nákladů na obsluhu dluhů členských států EU a ke snížení investic do reálné ekonomiky.

Předpokládaný další vývoj

kompromisu by měla v dohledné době hlasovat i Rada. Výsledná norma by se měla začít uplatňovat nejspíš od listopadu 2012.

Odkazy

EP: Veřejné služby a související státní podporu musíme ošetřit jinak, než požaduje Komise

Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. Reforma pravidel státní podpory EU pro služby obecného hospodářského zájmu (KOM(2011)146)

Plénum EP 15. 11. 2011 poměrem 488:134:17 schválilo zprávu Petera Simona týkající balíku 4 návrhů na úpravu státní podpory službám obecného hospodářského zájmu (tj. veřejným službám).

Pozadí

Oněmi 4 návrhy jsou následující texty:

  • Sdělení Komise o použití pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu
  • Rozhodnutí Komise ze dne XXX o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby poskytované určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu
  • Sdělení Komise Rámec EU pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (2011)
  • Nařízení Komise (EU) č. …/… ze dne XXX o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis pro podniky poskytující služby obecného hospodářského zájmu

Již v březnu 2011 Komise uveřejnila sdělení týkající se poskytování státní podpory veřejným službám a zprávu o fungování dosavadních pravidel (více v příspěvku „Komise hodlá změnit pravidla poskytování státní pomoci veřejným službám, Vnitřní trh v březnu 2011).

Otázka veřejných služeb (v dikci EU „služeb obecného hospodářského zájmu) se dostala do centra pozornosti v souvislosti s rozsudkem Soudního dvora EU ve věci Altmark (podle německé autobusové společnosti) z roku 2003 (C-280/00). Ten stanovil, že udělení státní podpory poskytovateli veřejné služby je možné jedině ve výši, která kompenzuje samotný závazek poskytování veřejné služby.

Proto v roce 2005 vzniklo rozhodnutí č. 2005/842, které stanovuje, za jakých podmínek je možné poskytnout státní podporu, aniž by bylo nutné ji oznamovat Komisi, a tzv. rámec (2005/C297/04), který určuje, jak postupovat v případech, kdy to nutné je. Uvedené dokumenty doplnila revize tzv. směrnice o transparentnosti (směrnice č. 2006/111). Platnost celého balíku vypršela v listopadu 2011.

státní podporu se nejedná, pokud jsou naplněny následující 4 podmínky: 1. jasná definice cíle veřejné služby; 2. parametry pro výpočet kompenzací jsou objektivně stanoveny dopředu; 3. kompenzace nepřekračují nezbytně nutné náklady vzniklé při plnění závazku veřejné služby; 4. poskytovatel je vybrán v tendru nebo jsou kompenzace vypočítány na základě nákladů řádně řízené společnosti, jež je adekvátně vybavena k poskytování veřejné služby. Obecně platí, že o kompenzaci poskytovatelům veřejných služeb není třeba zpravovat Komisi, pokud činí max. 30 mil. € při obratu 100 mil. €. (Nejčastěji bývá Komise notifikována v oblasti poštovních služeb a audiovizuálního vysílání, mezi lety 2006-2011 se tak stalo v 15, resp. 16 případech. Nejméně rozhodnutí naopak Komise vydává v oblasti odpadového a vodního hospodářství – kvůli jejich lokálnímu charakteru, a tedy obvykle malému rozsahu veřejné podpory.)

Komise otázku služeb obecného hospodářského zájmu zařadila také do své širší iniciativy „Single Market Act (více v příspěvku „Komise tvrdí, že už ví, jak restartovat vnitřní trh, Vnitřní trh v říjnu 2010). Veřejná konzultace k otázce revize pravidel poskytování státní pomoci veřejným službám proběhla od června do září 2010 (více v příspěvku „Komise otevřela debatu o působení EU v oblasti veřejných služeb, Vnitřní trh v červnu 2010). Konzultace k samotným 4 návrhům byla uzavřena v říjnu 2011 (více v příspěvku „Zainteresovaní aktéři kritizují nové vymezení veřejných služeb a státní podpory, Vnitřní trh v říjnu 2011).

Klíčové a sporné body

EP rozporuje zejm. návrh Komise týkající se podpory de minimis.

Dotčené subjekty by podle Komise měly notifikovat podporu, jež by mohla potenciálně omezit hospodářskou soutěž, v případě, že by dosáhla 150 tis. € ročně. EP požaduje, aby 150 tis. € činilo jen roční průměr počítaný v průběhu posledních 3 let, tj. aby bylo dané ustanovení pro relativně malé subjekty omezující ještě méně (Výbor regionů dokonce před časem navrhl strop ve výši až 800 tis. €; více v příspěvku „Zainteresovaní aktéři kritizují nové vymezení veřejných služeb a státní podpory, Vnitřní trh v říjnu 2011).

EP se postavil i proti tomu, aby výjimky ze zákazu státní podpory byly automaticky uznávány pro sídla do 10 tis. obyvatel (toto kritérium navrhl zcela zrušit) a/nebo subjekty s obratem do 5 mil. € ročně. Odmítl také, aby to byla Komise, kdo bude stanovovat kritéria efektivity a kvality veřejných služeb, neboť to podle něj není v souladu s čl. 14 Smlouvy o fungování EU. Podpořil ale, aby byly výjimky bez dalšího přiznávány poskytovatelům sociálních služeb obecného zájmu.

Proti požadavkům EP, zejm. pokud jde o blokovou výjimku pro zdravotnické subjekty a subjekty nabízející základní sociální služby (resp. uspokojující „základní sociální potřeby definované členskými státy, včetně např. sociálního bydlení, služeb zaměřených na sociální začlenění, ochranu ohrožených osob, osob s postižením, seniorů ap.) a/nebo (na žádost Francie) poskytující veřejné služby v oblasti vzdělávání a kultury, se postavila např. organizace UEAPME, podle níž mají potenciál narušit vnitřní trh EU (zvýšit náklady a omezit nabídku).

UEAPME nepřímo upozornila na skutečnost, že navzdory tomu, že EP v řadě svých výtek vůči návrhu Komise argumentoval principem subsidiarity a tím, aby si o konkrétní podobě veřejných služeb de facto rozhodovaly členské státy samy, je to právě EP, kdo usiluje o stanovení poměrně restriktivních (kvalitativních) pravidel na úrovni EU.

Předpokládaný další vývoj

Komise na výstup pléna EP zanedlouho reagovala odložením definitivního schválení balíku až na leden 2012.

Nedala ale (zatím) najevo, zda a/nebo nakolik požadavky EP vezme v potaz.

Odkazy

JURI souhlasí s propojením obchodních rejstříků v celé EU a zahájením jednání s Radou

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 89/666/EHS, 2005/56/ES a 2009/101/ES, pokud jde o propojení ústředních, obchodních a podnikových rejstříků (KOM(2011)79)

Výbor JURI 22. 10. 2011 přijal zprávu Kurta Lechnera týkající se propojení národních obchodních rejstříků, čímž umožnil zahájení jednání o návrhu mezi EP a Radou.

Pozadí

Komise svůj návrh uveřejnila v únoru 2011 (více v příspěvku „Komise chce propojit obchodní rejstříky v celé EU, Vnitřní trh v únoru 2011). V současnosti je správa obchodních rejstříků v EU v plné kompetenci členských států, popř. jejich místních (Německo) nebo regionálních (Rakousko) autorit. EU pouze směrnicí č. 68/151, resp. č. 2003/58 zajistila, aby je všechny členské státy od roku 2007 zpřístupnily také online. Z toho plyne, že poskytované informace jsou zpravidla v jednom jazyce, a pokud už dochází k nějaké (dobrovolné) přeshraniční kooperaci, pak je povětšinou limitovaná na určitý typ dat a/nebo generuje data pouze jednorázově (v dávkách), což v praxi znamená, že informace zastarávají. Také není vždy zajištěno, že konkrétní podnikatelský subjekt je v rámci EU za všech okolností jednoznačně identifikovatelný.

Návrh pozměňuje směrnice č. 89/666, č. 2005/56 a č. 2009/101.

Klíčové a sporné body

Nová směrnice by měla legislativně ošetřit elektronické propojení (online verzí) obchodních rejstříků ze všech členských států EU. Zpravodaj ale na rozdíl od Komise nepreferuje harmonizaci a „evropeizaci obchodních rejstříků, ale spíše vytvoření společné unijní platformy, která by národní obchodní rejstříky pouze doplnila, ale nenahradila. Platformu by nicméně řídila/koordinovala Komise, jež by k tomu měla disponovat možností přijímat příslušná (delegovaná) legislativní opatření.

Rada s uvedeným souhlasí, pouze se trvale táže po způsobu financování celého projektu. Danou otázku ale nepovažuje za zásadní. Jinak řečeno, lze předpokládat, že mandát k jednání, který zpravodaj přijetím svého textu výborem JURI získal, povede k brzkému úspěšnému završení legislativního procesu v prvním čtení.

Předpokládaný další vývoj

Rada by měla o návrhu jednat v prosinci 2011, plénum EP pak v únoru 2012.

Odkazy

EP může vyjednávat s Radou o výjimce z účetních uzávěrek mikropodniků

Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice Rady 78/660/EHS o ročních účetních závěrkách některých forem společností, pokud jde o mikrosubjekty (KOM(2009)83)

Výbor JURI 22. 11. 2011 umožnil svému předsedovi Klausi Lehnemu, aby ve druhém čtení formálně dojednal kompromis s Radou o výjimce pro mikropodniky týkající se předkládání ročních účetních uzávěrek.

Pozadí

Komise svůj návrh na revizi směrnice č. 78/660, vztahující se obecně na všechny společnosti s výjimkou např. finančních institucí, předložila v únoru 2009 s cílem snížit požadavky na velmi malé podnikatelské subjekty, jež vyvíjejí nevýznamnou nebo žádnou přeshraniční aktivitu.

Text zavádí pojem „mikropodnik: musí mít účetní rozvahu nejvýše 500 tis. € ročně, čistý obrat 1 mil. € ročně a/nebo nejvýše 10 zaměstnanců.

Plénum v březnu 2010 zavedení výjimky pro mikropodniky schválilo, ovšem s předpokladem, že ji musí autorizovat separátně každý členský stát (podle svých potřeb) a musí být zachována povinnost sběru a uchovávání dat o obchodních transakcích a finanční situaci mikropodniků. Ještě v dubnu 2011 vypadala situace v Radě z hlediska podpory nové normě problematicky, ovšem již v květnu 2011 dosáhly členské státy politické dohody (více v příspěvku „Rada dosáhla politické dohody o výjimce z účetních uzávěrek mikropodniků, Vnitřní trh v květnu 2011).

Klíčové a sporné body

Kompromis by měl zvýšit prahy 2 ze 3 výše uvedených kritérií mikropodniků, aby na výjimku „dosáhl větší počet subjektů.

Podle Rady měl mít mikropodnik účetní rozvahu nejvýše 250 tis. € ročně a čistý obrat 500 tis. € ročně, tedy polovinu toho, co navrhovala Komise. Podle kompromisu by měla účetní rozvaha činit až 350 tis. € ročně a čistý obrat až 700 tis. € ročně. Na požadavku na počet zaměstnanců by se nemělo měnit nic.

Stále by mělo platit, že zavedení výjimky bude fakultativní, tj. že členské státy se budou moci rozhodnout, zda ji na svém území uplatní, nebo ne. Na druhou stranu bude muset být zachována povinnost sběru a uchovávání dat o obchodních transakcích a finanční situaci mikropodniků.

Řada relevantních aktérů (mj. UEAPME, ACCA) uvedené změny rozporuje s argumentem, že pokud již EU hodlá umenšovat byrokratickou zátěž, měla by tak činit jinde, neboť řada dat s ročních účetních uzávěrek sice nebude třeba pro daňové autority, ale kupř. finanční instituce je budou kvůli poskytování úvěrů vyžadovat i nadále – a podniky je proto budou i nadále nuceny sbírat a vyhodnocovat.

Tuto argumentaci vzalo za svou např. Portugalsko. Naopak Francie a Lucembursko vyjádřily obavy, aby další zjednodušování legislativy nenarušilo dosud akcentované požadavky na transparentnost a koherenci s relevantní legislativou EU.

Předpokládaný další vývoj

Plénum EP by mělo o kompromisu hlasovat 13. 12. 2011, Rada pak patrně 19. 12. 2011.

Odkazy

Komise mění pravidla auditu

Proposal for a Directive of the European Parliament and of the Council amending Directive 2006/43/EC on statutory audits of annual accounts and consolidated accounts (COM(2011)778)

Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council on specific requirements regarding statutory audit of public-interest entities (COM(2011)779)

Komise 30. 11. 2011 uveřejnila očekávané návrhy cílící na zásadní změny v oblasti auditu.

Pozadí

Již v říjnu 2010 Komise uveřejnila tematickou zelenou knihu s odůvodněním, že audity jsou klíčové pro znovuzískání důvěry ve finanční trh. Ta podle její interpretace utrpěla především v krizi započaté v roce 2008. Audity podle Komise musejí plnit svůj účel a nebýt jen „fíkovým listem finančních insti­tucí. („Bezprostředně před krizí, během ní i po ní skončily audity některých velkých finančních institucí s výsledkem ,bez výhrad‘, přestože jejich finanční zdraví vykazovalo vážné vnitřní nedostatky.)

Zelená kniha byla vystavěna okolo 2 hlavních témat: nezávislosti a dohledu Komise (více v příspěvku „Komise předložila zelenou knihu o auditech, Vnitřní trh v říjnu 2010, a v příspěvku „Změnu politiky v oblasti auditu podle Komise schvaluje většina aktérů, Vnitřní trh v únoru 2011). Plénum EP přijalo k zelené knize v září 2011 právně nezávaznou zprávu Antonia Masipa Hidalga (více v příspěvku „EP: Změna politiky v oblasti auditu je nutná, Vnitřní trh v září 2011).

Předložené návrhy by se měly dotknout zejm. před nedávnem implementované směrnice č. 2006/43.

Klíčové a sporné body

Návrhy se týkají povinného auditu subjektů veřejného zájmu (banky, pojišťovny, společnosti kotované na burze ap.; srov. směrnice č. 2006/43) a obsahují opatření, jejichž cílem je „dosáhnout větší nezávislosti auditorů a dynamičtějšího trhu s povinnými audity:

Měla by být zavedena povinnost střídat auditorské společnosti po maximálně 6 letech – s možností „návratu nejdříve po 4 letech. Období 6 let by mělo být možné prodloužit o polovinu, pokud budou prováděny tzv. společné audity, tj. pokud 1 účetní jednotka (tj. subjekt, který je předmětem auditu) bude pro výkon svého auditu využívat paralelně více než 1 auditorskou společnost (dle původních neveřejných návrhů měly být společné audity povinné).

Subjekty veřejného zájmu by měly své auditory vybírat v otevřeném a transparentním nabídkovém řízení. Audity samotné by měly být podrobnější, jejich ceny (kvůli transparentnosti) veřejné.

Auditorské společnosti by neměly poskytovat svým (auditovaným) klientům neauditorské (konzultantské, poradenské) služby. Velké auditorské společnosti by navíc měly striktně oddělit auditorskou a neauditorskou činnost, resp. neauditorskou činnost zcela eliminovat.

Dohled nad odvětvím auditu by měl realizovat orgán ESMA a národní orgány.

Auditorské firmy by měly „výměnou za regulaci a obligatorní přijetí mezinárodních auditorských standardů získat „pas pro provozování své činnosti kdekoliv v EU (tj. bez nutnosti registrace v každém členském státě zvlášť).

Návrhy Komise mají potenciál ovlivnit zejm. tzv. velkou čtyřku (Deloitte, Ernst & Young, KPMG, PricewaterhouseCoopers), jež ovládá údajně nejméně 85 % trhu v EU.

Podle „velké čtyřky nepovedou návrhy ke kvalitnějším auditům, ale pouze ke zvýšení administrativních nákladů – jak na straně auditorských firem, tak auditovaných subjektů. To je názor, který dané firmy artikulují dlouhodobě.

Auditované subjekty s účetní rozvahou nad 100 mil. € by měla nová regulace podle Komise přijít na 90-150 tis. € ročně, v případě malých a středních podniků by měly dodatečné náklady činit cca 10 tis. € ročně.

Předpokládaný další vývoj

Oběma návrhy se bude zabývat Rada a EP. Komise předpokládá, že výsledné normy by se mohly začít uplatňovat nejpozději v roce 2015.

Odkazy

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality