Martin Weiss, Lidové noviny, 8. prosince 2011
Irsko je příjemcem půjčky z Evropského fondu finanční stability a Německo si schválilo, že operace fondu bude monitorovat jeho parlamentní výbor. Evropská komise se omluvila za „politováníhodný únik informací a německá opozice zkritizovala vládu za totéž. Ale jinak nic – všechno bylo legální. V současné Unii je zkrátka třeba si začít osvojovat termíny jako „Überwachungskapazität vor Ort (monitorovací kapacita na místě; ze závěrů červnového summitu o podmínkách finanční pomoci Řecku) či „Durchgriffsrechte (právo na rázný zákrok; Angela Merkelová ho požaduje vůči rozpočtovým hříšníkům).
Vyplývá to ze dvou okolností: zaprvé, Německo je, ať ono samo či kdokoli jiný chce, nebo nechce, hegemonem. A zadruhé, kroky, jež má schválit páteční unijní summit, jsou vydávány za základ fiskální unie, ale ve skutečnosti jde o dozírací a trestací unii anebo fiskální svěrací kazajku. Je to ekonomické šarlatánství srovnatelné s přikládáním pijavic v medicíně. Podstatu problému eurozóny vůbec neřeší.
Něco se musí stát
Představa, že fiskální rozmařilost je jádrem unijní krize, je, jak by řekl Mirek Topolánek, osvětimskou lží měnové unie. To by dnes nemohlo být v problémech Španělsko (jehož rozpočet byl v letech 2000-2007, do začátku krize, v průměru v přebytku 0,3 procenta HDP) ani Irsko (jež mělo průměrný přebytek dokonce 1,4 procenta), ale spíš Německo, jež mělo v tomto období průměrný schodek 2,2 procenta. Proponenti trestací unie nemají pro tato čísla vysvětlení, musí je prostě ignorovat.
Museli by říct, že jádrem je něco jiného. Unie není optimální měnovou zónou. Ekonomická kultura, výkonnost, obchodní toky zemí jsou příliš odlišné a slibovaná konvergence ekonomik se nikdy nedostavila. Výsledkem měnové politiky, jež byla v každém okamžiku pro nějakou zemi nevhodná, je postupná ztráta konkurenceschopnosti jihoevropských zemí. Unijně konformním řešením je zřízení penězovodu Berlín-Jih. Ekonomicky logickým, ale unijně zatím nemyslitelným řešením je odchod německého jádra z eurozóny. Jenže na unijně konformní řešení zatím Angela Merkelová své občany nepřipravuje. Návrhy eurobondů a všech dalších nástrojů skutečné fiskální unie Německo pravidelně sestřeluje. Něco se ale stát musí, permanentní demonstrace v Řecku či čtyřicetiprocentní nezaměstnanost mladých ve Španělsku nejsou dlouhodobě slučitelné se životem. Nenadešel tedy čas na plánování nemyslitelného? Jak by rozdělení eurozóny vypadalo?
V evropském systému směnných kurzů (ERM), jež existoval před zavedením eura v 80. letech, se s dominancí německé marky uspokojivě žilo Rakušanům a občanům Beneluxu. Italové, Španělé, Portugalci, Irové, Dánové, Britové – všichni ti, kteří dnes buď nejsou v euru, nebo jím trpí – museli opakovaně devalvovat anebo systém dočasně či trvale opustit. Život tam byl nesnadný i pro Francouze, proto usilovali o skutečnou společnou měnu, na níž by měli vliv. Je zajímavé, že tato konstelace je pozoruhodně stálá – ukazovala se už dávným duchovním otcům společné měny.
Německý ekonom Bernhard Benning si představoval markovou zónu, v níž by bylo Rakousko, Benelux, Dánsko, Norsko, Švédsko, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, my a Slováci. Británie by byla mimo, jihoevropské státy by se sdružily kolem Itálie (jež se v té době – dr. Benning psal v roce 1940 – jevila mnohem silnější. Ano, kořeny měnové unie jsou nacistické, to vám neřekli?). Nejpozoruhodnější je, že si už tehdy nevěděl rady s Francií. Ta totiž představuje oříšek dodnes. Ekonomicky patří k ohroženým – po pádu Itálie nebo Španělska by byla na řadě ona. Politicky je ale osa Berlín-Paříž příslovečným motorem evropské integrace.
Jak by severní zóna vypadala? Její měna (redaktor Economistu již před dvěma lety navrhl pro nové měny vtipná jména neuro a souros) by posílila vůči jihu i vůči ostatním světovým měnám, což by ale německý exportní stroj po čase rozdýchal. A ta měna by byla jištěna společnými fiskálními institucemi, experiment s hybridní měnou bez vlastního státu by byl s úlevou ukončen. Politicky by tedy severní unie byla mnohem integrovanější než dnes. Což by ovšem zároveň znamenalo, že současná sedmadvacítka by těžko mohla koexistovat s německou měnovou unií. Kdo by v ní byl vedle zemí osvědčené markové zóny z ERM? Jistě Polsko a baltské země, chtělo by tam i Maďarsko. Pro další země mimo euro, jako třeba Švédsko, kde je proti němu 88 procent obyvatel, a Česko, by vznikla zásadně nová situace.
Česká euroskepse by v té míře, v jaké stojí na ekonomické argumentaci, ztratila půdu pod nohama. Spadali bychom do optimální měnové zóny a strašák desítek miliard odváděných do nějakého stabilizačního fondu by zmizel. Zůstávalo by ryze politické rozhodnutí: chceme ukončit svou státní existenci a stát se součástí toho, čemu by se zcela bez nadsázky muselo říkat širší Německo? Není na čase o tom přemýšlet?
Autor: Martin Weiss, Lidové noviny