Petr Placák, EUROSKOP, 13. února 2012
Slovenský parlament minulou středu odmítl zařadit 28. říjen, den vzniku Československé republiky v roce 1918, mezi státní svátky. Za tímto odmítnutím můžeme vidět pozůstatek složitých česko-slovenských vztahů ve 20. století.
Historie neporozumění mezi dvěma na první pohled tak blízkými národy, jako jsou Češi a Slováci, se počítá hned od vzniku Československé republiky. Česká politická reprezentace, jejíž politická zkušenost desetiletí před první světovou válkou byla poznamenána bojem s německou konkurencí, pohlížela na Slováky jako na etnikum, které pomůže posílit slovanský charakter nově vzniklého státu. Od Slováků se očekávalo, že se stanou povolnou součástí oficiálně ražené teze o jednotném národu československém, který tak měl výrazně přečíslit silnou německou menšinu.
Problém byl ovšem v tom, že se Slováci, zbavení maďarského útlaku, nechtěli rozplynout v nějakém pomyslném politickém československém národě, ale po desetiletích tvrdého maďarizačního tlaku toužili po sebeurčení a autonomním postavením v novém státě.
Spor se dlouhá léta vedl především o tzv. Pittsburskou dohodu, která skutečně zajišťovala v uvažovaném samostatném státě Slovákům autonomii. Dohodu podepsal v květnu 1918 T. G. Masaryk se zástupci českých a slovenských organizací v Americe. Slováci se této smlouvy po celou dobu první republiky dovolávali, zatímco Praha ji zpochybňovala. Její signatář Masaryk ji vydával za lokální dohodu amerických Čechů a Slováků, která je právně nezávazná. Pro odmítání poskytnout Slovákům autonomii měla Praha ovšem dobrý důvod – musela by pak podobný krok udělat směrem k českým Němcům, což by ohrozilo integritu mladé republiky.
Co má společného Rakousko-Uhersko, Československo a Evropská unie? (Ilustrační foto čtk)
Toto česko-slovenské nedorozumění, zabudované do základu první Československé republiky, se ovšem naplno projevilo ihned, jakmile přišla zahraničněpolitická krize vyvolaná nevybíravým tlakem nacistického Německa. Vyhlášení samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 bylo z Prahy vnímáno jako zrada – podle většinové slovenské reprezentace ale šlo jen o naplnění národního sebeurčení, které Češi Slovákům po roce 1918 upřeli.
Smůla Slováků ovšem byla, že si ke svému sebeurčení vybrali nejhoršího patrona ze všech možných – hitlerovský Berlín. Až do vypuknutí Slovenského národního povstání se tak Češi a Slováci ocitli na opačných stranách barikády.
Po druhé světové válce se situace proměnila – zatímco na Slovensku ve volbách s velkou převahou zvítězila Demokratická strana, v Čechách demokraty porazili komunisté. Tentokrát to byli Češi, kteří stáli na špatné straně barikády.
K porozumění mezi oběma národy nepřispěl ani odlišný vývoj za komunismu. Zatímco v průmyslových a ekonomicky značně rozvinutých českých zemích žili komunisté z podstaty a postupně zde docházelo k celkové ekonomické devastaci, na převážně agrárním Slovensku naopak docházelo ke značnému průmyslovému rozvoji. A ruku v ruce s ním šly i jisté sociální vymoženosti.
Rovněž v roce 1968 se Češi a Slováci jaksi míjeli – jako kdyby se opakovala situace s Mnichovem, slovenská reprezentace neřešila ani tak sovětskou okupaci země jako to, že Československo se konečně změnilo na federaci, ve které bude mít Slovensko vlastí hvězdičku.
I doba normalizace byla na Slovensku odlišná, neměla tam tak vyhrocený charakter jako v Čechách, kde byly ze svých míst vyhozeny statisíce lidí a jejich rodinní příslušníci včetně dětí byli postiženi. Na Slovensku bylo nepředstavitelné, aby universitní profesor topil z politických důvodů v kotelně, jako tomu běžně bylo v českých zemích, a na Slovenku mohly například vycházet i knihy, které byly v českých zemích na indexu. Možná i proto se sametová revoluce na Slovensku opozdila a měla také odlišný průběh, než jaký měla v západní polovině Česko-Slovenska.
Rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem, vyplývající mimo jiné z toho, že oba dva národy se po staletí vyvíjely v politicky, ekonomicky i kulturně značně odlišných státních útvarech, vyústily nakonec v pokojné rozdělení federace na dva samostatné státy.
Přes výše řečené ale nevyplývá kritický pohled či odstup Slováků od Československa z nějakých objektivní příčin, ale spíše lze za nimi vidět národovecké emoce. Bylo to Československo, které – přes veškeré své chyby – Slováky bezpochyby zachránilo před hrozbou úplné maďarizace a umožnilo jim rozvinout se v hospodářsky, kulturně i politicky rozvinutý a svébytný národ, který se mohl osamostatnit.
Sami ale můžeme Slovákům odmítnutí 28. října těžko vyčítat. Ve vztahu k Československu jsou na tom Slováci totiž podobně jako Češi ve vztahu k habsburské monarchii: Rakousko-Uhersko rovněž umožnilo Čechům všestranný rozvoj, ačkoli jim podobně upřelo autonomní postavení v rámci habsburské monarchie. A podobně jako v případě Slováků a Československa, nebylo to z nějakého protičeského zapálení, ale jen a jen z politické situace, kdy byla Vídeň vydírána německými (a maďarskými) národovci.
Až Češi uznají habsburskou monarchii a Slováci Československou republiku za kolébky své moderní existence, oba národy dospějí – dokončí své národní sebeurčení.
Autor: Petr Placák