Livia Pekajová, Eurocentrum Zlín, 16.2. 2012
Vyšší průměrný věk se bezpochyby odrazí i na politických preferencích, myslí si někdejší člen Evropské komise Vladimír Špidla. S Euroskopem hovořil o důsledcích stárnoucí Evropy, demografických změnách i o mezigenerační solidaritě.
Je to fakt, na který musíme reagovat. Neznamená to však, že člověk starší 60-ti let už nebude aktivní. Přináší to jistě technické problémy, změnu konzumních zvyklostí, nové uspořádání pracovních poměrů, ale nevidím to jako základní problém populace. Ekonomika se přetransformuje a zůstane výkonná, jen bude fungovat trochu jinak.
Jak se podle Vás tento vyšší věk odrazí na společenském soužití?
Můžeme uvažovat, že za krátkou dobu bude průměrný věk 50 let a to se bez pochyby odrazí i na volebních preferencích. Domnívám se, že se to může projevit v konzervativizmu společnosti, což by mohl být problém. Také si ale myslím, že se na tuto skutečnost pohlíží příliš pesimisticky; například není pravda, že starší věkové skupiny jsou méně kreativní. Myslím si, že to závisí na školství, na způsobu rozvoje lidských schopností, a že to není fatální.
Co si myslíte o zvyšování důchodového věku? Není už v současnosti příliš vysoký, zejména pokud jde o manuální práce?
Je nutné, aby existovala určitá možnost individualizace; hranice 65 let není příliš vysoká, jakkoliv je vyšší než bývala. Délka života v dobrém zdraví se prodloužila, a důchod jako takový je koncipován jako invalidní, to znamená, že existuje právní domněnka, že od určitého věku významně klesá kapacita uživit se a jedinec má právo na společenskou solidaritu. Moment, kdy k poklesu této schopnosti reálně dochází, se však posunuje. V každém důchodovém systému musíte mít schopnost zachytit extrémy, protože stárnutí je velmi individuální. Závisí na tom, co vám příroda nadělila a současně také na okolnostech, jakou člověk dělal práci, jestli ho nesrazilo auto, jaké prodělal choroby a podobně. Důchodový systém musí být schopen na tyto zvláštní situace reagovat. Pro velmi těžké profese bych navrhoval existenci „před-důchodu“.
Jak se může společnost adaptovat na probíhající demografické a společenské změny?
Současná společnost musí skombinovat rodinu a práci, a zároveň usilovat o to, aby byl trh práce co nejvíce inkluzívní, to znamená s co nejvyšší mírou zaměstnanosti. Zatímco Skandinávci mají zaměstnanost asi 80 %, v ČR je to zhruba 68 %, takže v našich poměrech je asi milion lidí, které ještě můžeme dostat na pracovní trh a vyrovnat tak sociální systém.
Sociální otázky jsou v současnosti v gesci národních států, do jaké míry tedy může EU tuto oblast ovlivnit?
Ovlivnit ji může, ale je pravda, že jen do určité míry. Například problematika bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je jakožto součást vnitřního trhu v rukou Evropské unie, která na ni má přímý vliv. Jako velmi účinná se k mému překvapení ukázala otevřená metoda koordinace. Ta stanoví cíl, ke kterému pak státy vlastními silami směřují. Ukazuje se, že těmito nepřímými metodami se dá mnoho ovlivnit. Myslím si, že bude nutné některé prvky sociální politiky přesunout na evropskou úroveň, protože vnitřní trh zboží nemůže být bez vnitřního trhu práce. Zatímco nepřímé možnosti trhu práce jsou poměrně značné, ty přímé jsou poněkud omezené a myslím si, že bude třeba některé z nich posílit.
Podle Evropské komise bude pro prosazování politiky aktivního stárnutí klíčová mezigenerační solidarita. Jak ji lze podle Vás zvýšit?
Mezigenerační solidaritau lze zvýšit jen skutečně odpovědnou diskuzí. Takové ty koncepty – „dědeček babička ujídaj nám chlebíčka“ – to je něco odporného, co je třeba odmítnout, navíc to není pravda. Když si uděláte bilanci, tak průměrný člověk si před smrtí vybere asi 2,5 mil důchodu. Pokud se pak podíváte na náklady, které do něj stát investoval, než dosáhl věku 26 let, je to zhruba stejné číslo. Takže ty generace si nic nedluží a to je třeba zdůraznit.
Autor: Livia Pekajová, Eurocentrum Zlín