Petr Placák, EUROSKOP, 20. února 2012
Uplynulou sobotu hlava katolické Benedikt XVI. jmenoval v Římě dvacet jedna nových kardinálů, členů nejvyššího církevního kolegia, kteří volí papeže a jsou jeho poradní sbor. Mezi nově jmenovanými kardinály byl i pražský arcibiskup Dominik Duka.
S volbou kardinálů to v našich dějinách nebylo vždy jednoduché a nejednalo se jen o období nacistické či komunistické totality – nejlepší vztahy s Vatikánem zpočátku neměla ani svobodná Československá republika. Bylo to dáno protikatolickými náladami v nově ustavené republice (církvi byla vytýkáno její spojení s habsburskou monarchií). Na druhé straně odtažitost Vatikánu ke vzniklé republice byla posílena tím, že církev z principu nerada akceptuje narušení stávajícího řádu světa – zvláště když vzešlo z válečné katastrofy.
„Nesoulad mezi oběma subjekty mezinárodního práva vyvrcholil tzv. Marmaggiho aférou v době konání Husových oslav v roce 1925. I když se vláda snažila oslavy prezentovat jako národní a kulturní akci, která nemá mít protikatolický osten, nad oslavami se rozhodl převzít patronát prezident T. G. Masaryk. Když pak prezident nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor s rudým kalichem, papežský nuncius Marmaggi na znamení protestu odjel z Prahy.
Socialistické a národně pokrokové strany v tom viděly příležitost, jak zabodovat u veřejnosti, označily Marmaggiho odjezd za urážku a volaly po rázné odpovědi Vatikánu.
Jenže se ukázalo, že pokrokářsko národovecké zaklínání Husem už nezabírá, jako zabíralo v říjnu 1918. Odezva v české veřejnosti byla malá a navíc postoje Prahy byly problematické vůči menšinám, německé a především slovenské – jen dále odcizovaly většinové katolické Slovensko myšlence společného státu Čechů a Slováků.
„A proto z autority všemohoucího Boha, svatých apoštolů Petra a Pavla i naší vlastní tvoříme a slavnostně prohlašujeme kardinály svaté Římské církve tyto naše ctihodné bratry. Papež Benedikt XVI. předává v basilice sv. Petra ve Vatikánu pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi odznaky kardinálské hodnosti, biret a prsten. Řím, 18. února 2012. Foto AP
O zlepšení vztahů s Vatikánem usilovala především československá diplomacie v čele s Edvardem Benešem, který si uvědomoval, že pro Československo, jako pro nový stát na mezinárodní scéně, je obzvlášť důležité mít urovnané vztahy s Vatikánem – s prastarým centrem evropské i světové diplomacie. Beneš, který mimo jiné usiloval o to, aby pražský arcibiskup František Korda získal kardinálský klobouk, dosáhl uzavření smlouvy mezi Československem a Vatikánem, tzv. modu vivendi.
Normalisaci vztahů s Vatikánem pak završil rok 1935, kdy se konal celostátní katolický sjezd, na kterém papeže zastupoval francouzský legát jako výraz podpory Vatikánu čs.-francouzskému spojenectví. Na mši, která byla při této příležitosti sloužena na strahovském stadionu, přišla celá československá vláda.
Když pak v témže roce proběhla volba nového československého prezidenta, Vatikán se celou svou vahou postavil za volbu Edvarda Beneše, kterého oceňoval za jeho korektní diplomatický přístup, a Řím tlačil na opoziční slovenské ľudovce, aby Beneše rovněž podpořili. Tehdy také Vatikán jmenoval prvního československého kardinála. Stal se jím Karel Kašpar, který byl ve sboru kardinálů jediným zástupcem ze slovanské země a posílil tak postavení Prahy v době vzrůstajícího ohrožení Československa nacistickým Německem.
Víkendové jmenování Dominika Duky kardinálem je v zahraničně-politické rovině potvrzení našeho vývoje po listopadu 1989, kdy komunistického jha zbavená společnost navazovala na dědictví čs. demokracie mezi dvěma světovými válkami.
Autor: Petr Placák