Respekt 28.2.-6.3. 2011 podle The Economist
Evropa musí více podporovat arabskou demokracii
Když do ulic Tunisu vyrazili demonstranti, Francie se nabídla, že pomůže bezpečnostním složkám prezidenta Zína Abidína bin Alího. Když zaplnili káhirská náměstí, Itálie vychvalovala Husního Mubaraka jako nejmoudřejšího člověka na světě. A když demonstranty zmasakrovali v Tripolisu, Česká republika tvrdila, že po pádu Muammara Kaddáfího by nastala katastrofa, Malta bránila suverenitu Libye a Itálie věštila, že protesty povedou k nastolení islámského emirátu.
U každého nového arabského povstání se nějaká evropská země postavila na špatnou stranu dějin. Nikoho tedy nepřekvapí, že Evropská unie až s velkým zpožděním vyzvala dotyčné režimy, aby naslouchaly požadavkům na demokracii, a odsoudila násilné potlačování protestů.
Když došlo na činy, vedla si EU ještě hůř. Aktiva tuniských a egyptských autokratů zmrazila až poté, co utekli či odstoupili. Přestože Kaddáfí nechal své spoluobčany zabíjet letadly, od EU se nedočkal žádné okamžité sankce (Unie s ním zastavila obchodní rozhovory a vyhlásila, že je „připravena podniknout další kroky). Dokonce i Liga arabských států, největší klub autokratů na světě, pozastavila Libyi členství. Evropská válečná plavidla a letadla sice byla nasazena, ne však na pomoc Libyjcům, ale aby zabránila uprchlíkům a migrantům přistát na evropských březích, či pomohla dopravit domů občany EU. Běloruský prezident Alexandr Lukašenko by se mohl ptát, proč si EU vybrala k potrestání zrovna jeho a jeho pobočníky. On jen zfalšoval volby, nechal demonstranty bít po hlavě a protivníky poslal do vězení.
Podle jednoho vysvětlení je pořád ještě brzy; EU trvalo více než měsíc, než na Bělorusko uvalila sankce. Nebo by se to dalo vysvětlit tím, že vzhledem ke svému předchozímu imperiálnímu vměšování do arabského světa se evropské země nechtějí zaplést do revolt. Třetím vysvětlením je strach z toho, že kolabující režimy vyprovokují k tomu, aby evropské exulanty vzaly jako rukojmí. Těžko se však vyhnout podezření, že příliš mnoho evropských zemí se víc stará o stabilitu na Středním východě než o demokracii. Prozatím nemají ani jedno.
The Economist: Konec komunismu na východě byl pro Evropu požehnáním. Tím by mohl být i pád diktátorů na jihu, byť by transformace byla mnohem méně jistá. Foto AP
Po pravdě řečeno si demonstranti jemně nuancovaných výroků EU nejspíš ani nevšimli. Mírné sankce by neměly šanci ovlivnit činy zoufalých vládců. Evropa se ale musí postavit na stranu těch, kteří se snaží svrhnout diktatury, už jen proto, aby vyslala správný signál dalším Arabům, kteří sledují události. I kdyby se Evropané jen vyvarovali dalších faux pas, byl by to pokrok.
Lepší zkouškou evropské diplomacie bude to, zda EU bude s to v dlouhodobém horizontu pomoci severoafrickým zemím založit trvalé demokracie. Evropa má spoustu zkušeností s pomocí při reformování někdejších totalitních států. Demokratizace východní Evropy, byť nedotažená, je pozoruhodný úspěch pro „měkkou sílu EU, tedy organizace, která té „tvrdé síly opravdu nemá na rozdávání. Ale pokud bylo rozšíření nejúspěšnějším nástrojem zahraniční politiky EU, její pokusy prosazovat reformu v hraničních zemích, jež nemají větší naději na připojení, víceméně selhaly. „Sousedská politika EU, která se začala uplatňovat v roce 2003, měla vytvořit „prstenec přátel, a to nabídkou pomoci a podpory, jakou je například přístup na společný trh, výměnou za ekonomické a politické reformy.
Za ty miliardy utracených eur se ovšem EU nemá moc čím chlubit. Bělorusko zůstává poslední diktaturou v Evropě, Ukrajina upadá, arabsko-izraelský konflikt zůstává nevyřešený a umocňuje ho násilí a severní Afrika až do tohoto roku strádala pod vládou autokratů. Na východě se EU snažila podpořit politickou reformu o něco usilovněji, za což zčásti mohou požadavky jejích postkomunistických členů. Ale na jihu se EU zaměřovala na ekonomický rozvoj; tato oblast získává lví podíl na finančních prostředcích určených na sousedskou politiku. Sarkozyho marnivý projekt Unie pro Středomoří, naopak posílil arabské vladaře a doživotní prezidenty.
Stabilita byla prvořadá z mnoha důvodů: kvůli udržení arabsko-izraelských mírových smluv, boji proti džihádistickému terorismu, omezení zbraní hromadného ničení, ochraně dodávek ropy a plynu a zamezení masové migrace do Evropy. Nejde o banální obavy. Evropa musí jednat se sousedy, které má, ne s těmi, které by chtěla. Chybou Evropy byla ztráta víry ve schopnost těchto států změnit se k lepšímu. Když se ale nyní arabský svět přetváří zevnitř, musí se změnit i evropská politika.
Šéfka evropského diplomatického sboru Cathy Ashtonová je bombardována nápady: Německo tvrdí, že podpora EU (včetně zrušení bariér na obchod se zemědělskou produkcí) by měla být spojena s demokratickými reformami. Itálie chce více „cukru na podporu spořádané, ale rychlé změny, včetně zlepšení vztahů s Egyptem a Tuniskem a nového systému řízení migrace. Francie, Španělsko a další čtyři země žádají větší výdaje na jihu a oživení Unie pro Středomoří.
Vzpomeňte na rok 1989
Konec komunismu na východě byl pro Evropu požehnáním. Tím by mohl být i pád diktátorů na jihu, byť by transformace byla mnohem méně jistá. V roce 1989 se zhroutili komunističtí nepřátelé západní Evropy; lidé povstali proti sovětským okupantům a Západ je přitahoval. V arabském světě právě padají prekérní spojenci Západu a tamějším lidem se západní panství již dlouho zajídá.
Revolty z roku 2011 se zatím kupodivu obešly bez islamistické, antiimperiální, a dokonce protiizraelské ideologie. Půjdeli Evropa nenáviděným vladařům na ruku, tyto nálady by se mohly jen rozdmýchat. Povstání vyřešilo evropské dilema, zda je lepší snažit se o stabilitu nebo demokracii, tedy zda upřednostnit evropské zájmy před evropskými hodnotami. Po stabilitě je veta; zájmy a hodnoty jsou totožné. Jedinou odpovědí je přijmout, pomoci a chránit ty, kdo chtějí demokracii.
Autor: The Economist