Petr Placák, EUROSKOP, 19. března 2012
Před padesáti lety 18. března 1962 byly uzavřeny Éviánské dohody. Po osmi letech bojů podepsala Francie příměří s povstaleckým Alžírskem. Alžír si tak vydobyl samostatnost, kterou potvrdilo referendum vypsané ještě v červenci téhož roku.
Konflikt v Alžíru ale nebyl čistě alžírsko-francouzský – stejně tak v něm bojovali povstalí Alžířané proti Alžířanům věrným Francii a protivníky z vlastních řad na francouzské straně zase likvidovala Organizace tajné armády, která se několikrát pokusila odstranit samotného prezidenta de Gaulla. Ten sice kdysi prohlásil, že „Středozemní moře protéká Francií a když byl v roce 1958 opět zvolen do čela Francie, dělali si nacionalisté naděje, že s odbojnými Alžířany rázně zatočí. De Gaulle byl ale vedle francouzského národovce i pragmatický realista, který pochopil, že z mezinárodního hlediska je udržení francouzského Alžírska nemožné.
Celá válka pak byla vedena s neobyčejnou brutalitou, francouzská armáda si rozhodně nebrala servítky a svým nasazením se snažila odčinit dojem z potupného vyklizení Indočíny, povstalci pak válečné zákony neuznávali vůbec a všechny strany konfliktu se dopouštěly mučení a zabíjení zajatců. Turci tak měli do jisté míry pravdu, když v „odvetě na přijetí zákona o arménské genocidě francouzským parlamentem vytáhli na světlo alžírskou válku a poukazovali na zločiny Francouzů v Alžíru.
De Gaulle nakonec přistoupil na uznání samostatnosti Alžírska výměnou za přednostní právo Francie při dobývání alžírských přírodních zdrojů. Touto dohodou s povstalci ale Paříž více méně hodila přes palubu milión Evropanů, kteří byli v Alžíru usazení po generace, stejně tak jako desítky tisíc profrancouzských Alžířanů, kteří ve válce bojovali na straně Francie a nyní se ocitli v tragickém postavení. Ti z nich, kterým se podařilo prchnout do Francie, setkali se s nezájem a odmítáním.
V rámci Éviánských dohod měla Sahara posloužit jako prostor pro francouzské atomové síly. Ilustrační foto čtk
Nejen tím alžírská válka silně poznamenala francouzské vnitropolitické ovzduší. Paříž chtěla za celou věcí udělat tlustou čáru. Zákonem ještě z roku 1962 byly anulovány trestné činy jak ze strany povstalců, tak i francouzské armády a policie a vojenské archivy byly uzavřeny na šedesát let. Ačkoli byly „excesy francouzské armády v alžírské válce veřejným tajemstvím, média o nich mlčela – mluvit o nich na veřejnosti bylo tabu. Když pak někdo toto tabu porušil, byl z toho zpravidla skandál.
Když před deseti lety vyšly ve Francii paměti generála Paula Aussaresa o válce v Alžíru, ve kterých popisuje mučení a likvidování zajatců alžírské Fronty národního osvobození, podobně jako uplatňování kolektivní viny vůči civilistům, francouzské veřejné mínění bylo pobouřeno podobně, jako byla nedávno pobouřena turecká veřejnost francouzským zákonem o arménské genocidě.
Alžírská válka se ovšem stala i jednou z líhní francouzského politického extremismu. Mladý poujadistický buřič Jean-Marie Le Pen horoval na veřejnosti za francouzské Alžírsko a sám se války v Alžíru účastnil. V Paříži pak založil Národní frontu bojovníků za francouzské Alžírsko.
Otěže Národní fronty dnes převzala Le Penova dcera, která se v nadcházejících prezidentských volbách ve Francii uchází o post hlavy státu. Nevyřízené účty má především se současným prezidentem Nicolasem Sarkozym, který ve volbách v roce 2007 vzal krajní pravici vítr z plachet, když jí ukradl některá témata. A Sarkozy se opět snaží. Jedno z jeho předvolebních hesel zní: Tvrdý postup vůči imigrantům! Marine to nebude mít lehké.
Autor: Petr Placák