Co se skrývá za postojem Německa k Řecku?

Německá role v řešení krize eura je zásadní, což uznává celá Evropa. Permanentní tlak kancléřky Angely Merkelové na rozpočtové úspory nicméně rozlaďuje jihoevropské národy. Kritické hlasy sílí i jinde v Evropě. Proč se Berlín drží této tvrdé linie a odmítá přistoupit na kompromisy? Tuto otázku si položili výzkumníci think-tanku European Council on Foreign Relations (ECFR).

Během dluhové krize eurozóny stále více vystupuje do popředí německá kancléřka Angela Merkelová. Ve většině případů se jí daří prosazovat své přání v celé Evropě, i proto, že v době krize platí ještě silněji pravidlo „kdo platí, ten rozhoduje. Největší ekonomice EU se oproti většině starého kontinentu daří dosahovat slušný růst hospodářství i zaměstnanosti a bez jeho peněz by záchrana eurozóny byla nemožná.

Berlín pod palbou kritiky

I nedávno schválený fiskální pakt, který podepsaly kromě ČR a Velké Británie všechny státy EU, je podle ECFR mnohem více odrazem požadavků Německa než výsledkem debaty mezi členskými zeměmi. Zásadní novinkou, kterou smlouva přináší, je závazek přijmout dluhovou brzdu podle německého vzoru nejlépe přímo do ústav členských zemí. Současně evropští politici opětovně odmítli zvýšit „palebnou sílu záchranného fondu eurozóny prostřednictvím úvěrů od Evropské centrální banky.

Berlín je kvůli způsobu řešení krize eurozóny ostře kritizován. Jeho partnerům se nelíbí silný důraz na úspory a přístup k obchodním nerovnováhám, hlavně vlastním přebytkům obchodní bilance. Současně je hospodářskému gigantovi vyčítáno, i to, co neudělal. Německá vládní koalice odmítá zavedení eurobondů nebo umožnění Evropské centrální bance, aby působila jako věřitel poslední instance, protože se obává morálního hazardu a oslabení monetární stability.

Německo hlásá ordoliberalismus

„Špatnou zprávou pro kritiky Merkelové je podle ECFR skutečnost, že kancléřka nepoužívá své požadavky jako prostředek k získání kladných bodů v jiných oblastech. Německo totiž věří, že jeho recept Evropu zachrání, tvrdí výzkumníci ECFR.

Většinou experti jako důvod německého chování udávají jeho zkušenost s hyperinflací za Výmarské republiky. Podle ECFR mají ale s extrémní inflací zkušenosti i Řekové nebo Rakušané. Německý přístup podle v nich tkví v širokém přijetí ekonomického myšlení ordoliberalismu.

Tento směr se v Německu vyvinul jako reakce na slabiny neregulovaného liberalismu začátku 20. století a následný nástup nacismu a jeho fiskálních a monetárních intervencí. Centrální myšlenkou ordoliberalismu je přesvědčení, že vlády by měly regulovat hospodářství s cílem přiblížit jej situaci, která by nastala v teoretickém případě perfektně fungujících trhů.

Osvědčený model má pomoci i v Evropě

Oproti anglosaskému liberalismu klade ordoliberalismus větší důraz na kontrolu hospodářské soutěže. Podobně jako jiné odnože liberalismu se však staví proti přílišným zásahům státu do ekonomického života. Odmítá například stabilizaci ekonomického cyklu prostřednictvím fiskální a monetární expanze.

Základní premisy ordoliberalismu jsou přijímány celou německou společností. I proto, že koncept sociálně-tržního hospodářství, který z nich vychází, zásadně přispěl k německému ekonomickému zázraku 60. a 70. let.

Ačkoliv v případě změny vlády po volbách na podzim 2013 patrně přijdou určité změny v německé politice vůči Evropě, nelze podle expertů ECFR očekávat zásadní zlom. S velkou pravděpodobností tedy Evropa bude stále více německá. Zbytek EU by měl podle ECFR místo nátlaku na změnu postoje Berlína usilovat o to, aby kromě důrazu na úspory německá vláda přistoupila i na plán podpory ekonomického růstu, který vhodně doplní rozpočtovou střídmost.