Ondřej Houska, Hospodářské noviny, 26. 3. 2012
Na ta v úvodu citovaná slova všichni nadšeně přikyvovali. Dovolil jsem si namítnout, že je to trochu jinak: západní Evropa by spíše měla být vděčná Spojeným státům za to, že nad ní v době studené války držely ochrannou ruku a ona se tak mohla soustředit na integraci. Je příznačné, že tato myšlenka byla ve skupině novinářů ze všech koutů Evropy považována málem za kacířskou.
Tím samozřejmě nemá být řečeno, že by EHS bylo okrajovým fenoménem; naopak. Vzniklo díky Římské smlouvě, podepsané 25. března 1957 šesti státy: Francií, Německem, Belgií, Nizozemskem, Lucemburskem a Itálií. Zjednodušeně řečeno, jejím hlavním přínosem je společný evropský trh s jeho čtyřmi svobodami: svobodou pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Tedy to, co je i dnes nejdůležitější složkou Evropské unie.
Římská smlouva to vše samozřejmě nepřinesla jakoby mávnutím kouzelného proutku ze dne na den. Opírala se o logickou ekonomickou kalkulaci: její členové v padesátých letech obchod mezi sebou významně prohloubili a překážky pro vzájemnou obchodní výměnu snižovali. Krok směrem k institucionalizované integraci tedy dával smysl, ale nebyl nějakým nečekaným přelomem, bleskem z čistého nebe. Budování společného trhu pak navíc po vstupu Římské smlouvy v platnost trvalo celá desetiletí a není, jak víme, dokončeno dodnes.
Byznys především
Obsah EHS byl samozřejmě ekonomický a ekonomická byla i motivace jeho signatářů. Jak v knize The Choice for Europe prokázal profesor univerzity v Princetonu Andrew Moravcsik, státy se na cestu integrace vydaly kvůli ekonomickým motivům. Rétorika o zajištění míru v tradičně rozhádané Evropě měla jen doplňkovou roli. I Francii tak šlo mnohem víc o řešení jejího problému se zemědělstvím než o úpravu vztahu s dřívějším dědičným nepřítelem, tedy s Německem.
Řečeno zcela jednoduše, za podpisem Římské smlouvy nestály vznešené ideje o konci válek a začátku plodné vzájemné spolupráce, ale tvrdé národní zájmy. Opět je to dobře vidět na příkladu Francie: její zemědělská produkce od začátku padesátých let stoupala raketovým tempem a z dřívějšího nedostatku potravin se rychle staly přebytky. Vlády v Paříži se přitom úzkostlivě bály učinit cokoliv proti vůli početného a vlivného zemědělského voličstva. Proto se pro ně doslova spásou stala společná zemědělská politika, vzniklá v důsledku ustanovení EHS. Francie tak mohla své produkty vyvážet na trhy ostatních členů EHS a ti přitom ještě poskytovali různé garance a subvence francouzským producentům. Svůj zemědělský problém tak Paříž fakticky přesunula na německého daňového poplatníka. A Berlín výměnou za to získal možnost vyvážet své průmyslové výrobky na francouzský trh.
Z výše řečeného vyplývá, že EHS rozhodně nemělo jen kladné stránky. V souhrnu je ale vznik společného trhu nutné považovat za jednoznačně pozitivní fenomén, který prospěl všem. O to smutnější je už zmíněná skutečnost, že ani po pětapadesáti letech od podpisu Římské smlouvy stále není plně dobudován. Nejhorší je, jak známo, situace ve službách, nad kterými se vznáší stín propagandistického obrazu z francouzského referenda o tzv. evropské ústavě z roku 2005: polský instalatér, který prý bude nekale konkurovat domácím řemeslníkům, až je zcela zničí.
Česko má dobrý cíl, ale nevhodnou munici
Tento příklad názorně demonstruje, kde vězí hlavní problém společného trhu, jehož další prohloubení by přitom Evropě přineslo podstatné zrychlení hospodářského růstu: překážkou není tak často kritizovaný Brusel, ale jednotlivé členské státy. Evropská komise naopak tradičně byla zastánkyní liberalizace a je tedy poněkud nepochopitelné, když ji řada politiků či novinářů u nás umí jen kritizovat. V záležitostech společného trhu by komise měla být přirozeným českým spojencem, tedy pokud v ní nepřevládnou hlasy lidí, jako je francouzský eurokomisař Michel Barnier.
Česká snaha o odbourání překážek pro podnikání a posílení společných pravidel je tedy jednoznačně pozitivní. Otázkou ovšem je, jestli je nejlepší cestou k prosazování našeho vlivu a našich myšlenek ten přístup, kdy zároveň odmítáme podpis pod iniciativami, které jsou zase drahé ostatním. Viz české odmítnutí takzvané rozpočtové smlouvy. Nehledě na to, že Česko tady není úplně důvěryhodné: horuje za prohloubení společného trhu, ale zároveň je z hlediska uplatňování v jeho rámci existujících legislativních předpisů na úplně posledním místě ze všech sedmadvaceti členů unie…
Buď jak buď, v praxi je evidentní, že český hlas beztak nebude tím rozhodujícím. Vnitřní trh má naštěstí i vlivnější zastánce, jako jsou Britové, Švédové a často i Němci. Šance, že v této oblasti něco podstatného zmůžou, přesto není příliš velká. Opět bude působit to, co hrálo určující roli v celých dějinách evropské integrace, tedy zájmy jednotlivých členů. Je například možné představit si situaci, kdy bude český řidič volně podnikat a přepravovat náklad v Řecku, když o počtu licencí pro řidiče nákladních vozidel se v této zemi vede tuhý politický boj?
Zatím se prostě nezdá možné, že by byly členské země ochotné do řady odvětví vpustit konkurenci z ostatních zemí EU, když je těžce regulují i pro své vlastní státní příslušníky. Současné ekonomické problémy některých států eurozóny sice volají po reformách a větší liberalizaci, ta v praxi ale asi nebude nijak dalekosáhlá. Nehledě na to, že může přijít i zcela opačná reakce, tedy snaha uzavřít se před domněle nepřátelským světem – viz rétorika kandidátů v nynější kampani před prezidentskými volbami ve Francii.
Společný trh tedy zůstává hlavním a jednoznačně pozitivním výdobytkem evropské integrace. I po pětapadesáti letech od jeho formálního počátku ale není zkompletován. I v dalších letech se tak zřejmě nijak podstatně nezmění anachronická společná zemědělská politika, zatímco mnohem přínosnější záměry původního EHS zůstanou nedokončeny.
Autor: Ondřej Houska, Hospodářské noviny