Petr Placák, EUROSKOP, 2. dubna 2012
Před odletem z Kuby kritizoval papež Benedikt XVI. ekonomická omezení uplatňovaná vůči Kubě zvenčí. Aniž by to vysloveně řekl, narážel na americké obchodní embargo. Zároveň vyzval havanskou vládu, aby neomezovala práva žádnému z občanů ostrova, aniž by vysloveně zmínil režimem pronásledované kubánské disidenty.
Většina médií v tom viděla nepatřičný úkrok směrem ke komunistickému režimu. „Benedikt XVI., s Fidélem ano, s disidenty ne – zněl jeden z titulků novinových článků, které informovaly o cestě hlavy katolické církve na „Ostrov Svobody.
To je ovšem čiré nedorozumění vycházející z utopické představy Vatikánu jako nějaké entity, která není omezena pozemskými záležitostmi, fungující čistě na universálních idejích: vyjadřovat stanoviska, která nejsou zatížena nějakými úzkými ekonomickými či politickými zájmy, má Vatikán vlastně v popisu práce.
Vatikánská diplomacie především vychází ze zkušenosti své dva tisíce let trvající existence, s vědomím ohromné složitosti a ambivalence lidské společnosti. Fakt, že se k aktuálním problémům Vatikán vyjadřuje často obrazně a opatrně, nemá původ v oportunismu či alibismu, ale děje se tak s vědomím odpovědnosti snažící se o celistvý pohled na věc, který by situaci především neměl zhoršit, protože jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a prohlášení, který obsahuje zdánlivě jen čistě morální apel, může v nevhodném kontextu a v nevhodné chvíli způsobit víc škody než užitku.
S Fidelem ano, s disidenty ne? Setkání papeže Benedikta XVI. s letitým vůdcem tamní revoluce Castrem, Havana, 28. března 2012. Foto AP
Má-li se Vatikán vyjádřit k nějaké politické aktualitě, většinou se vyjadřuje opisem, neoznačuje viníka ani oběť. Z toho ovšem vychází mnohá nedorozumění. Typickým příkladem je obviňování válečného papeže Pia XII. z toho, že mlčel k nacistickému vyvražďování Židů. Ve skutečnosti papež úzkostlivě vážil všechna pro a proti, aby situaci svými vyjádřeními ještě více nezhoršil a zasáhl tam, kde byla naděje na úspěch pomoci konkrétním pronásledovaným lidem, jako tomu bylo na Slovensku či v Maďarsku, kde „tajná diplomacie Vatikánu pomohla zachránit desetitisíce Židů od transportů do nacistických vyhlazovacích táborů.
Výše uvedené jistě neznamená, že nelze kroky Vatikánu kritizovat včetně toho, zda nemohl ve svém úsilí o zachování důstojnosti lidského individua učinit víc. Pokud však přitom nebudeme mít na zřeteli onu dvoutisíciletou zkušenost církve s lidskou společností, budeme se v hodnocení jednání a pohnutek Vatikánu vždy fatálně mýlit.
Jedno z tajemství vatikánské „politiky, která nenadbíhá médiím ani právě převládajícímu veřejnému mínění, spočívá v tom, že se její záměry vyjeví až s odstupem. A Vatikán své kroky zásadně nevysvětluje. Při svém rozhodování vychází z nadčasové perspektivy, což ovšem může zvenčí vypadat jako nedostatek empatie vůči těm, kteří jsou pronásledováni.
Pro možnost změny či jen zmírnění komunistického režimu na Kubě dal Benedikt XVI. přednost možnosti církve pastoračně na ostrově působit před „dramatickými prohlášením na obranu tamních disidentů. Teprve budoucnost ukáže, zda měl papež pravdu.
Autor: Petr Placák