Petr Placák, EUROSKOP, 10. dubna 2012
Bosenským Sarajevem se o Velikonocích vinuly dlouhé řady červených plastových židlí. Co prázdná židle, to nepřítomný, tedy mrtvý člověk, včetně malých dětí. Sarajevo si připomínalo 20. výročí začátku obléhání této bosenské metropole, které trvalo neuvěřitelných 44 měsíců, tedy déle než blokáda Leningradu nacisty za druhé světové války. Prázdných židlí bylo 11 541 – přesně tolik, kolik lidí zahynulo během ostřelování obleženého města Srby.
Válka v Bosně, potažmo v celé Jugoslávii, není jen mementem balkánských národů, ale celé Evropy, před jejímiž zraky se celý konflikt odehrával. Propuknutí války v Jugoslávii byla přímo učebnicová situace vzniku vražedné mašinérie mezi sousedy, kteří dosud žili v míru vedle sebe. Ačkoli zamezit jednou provždy opakování něčeho podobného bylo hlavním motivem evropské integrace po druhé světové válce, evropské společenství nejen nedokázalo tomuto novému konfliktu v Evropě zabránit, ale léta mu nečinně přihlíželo.
Samotný konflikt v Bosně nezačal vyhlášením nezávislosti na Bělehradu, který se stal protektorem bosenských Srbů nesouhlasících s osamostatněním Bosny, ale odehrál se v „logice rozpadu bývalé federální Jugoslávie, který podnítili nacionalističtí politici.
Zneužití nacionalismu v celém konfliktu je o to výraznější, že válka propukla v zemi, která patřila po pádu komunismu k největším adeptům na začlenění se do společenství evropských demokracií. Jugoslávie byla mezi komunistickými zeměmi nejliberálnější, léta udržovala dobré vztahy se Západem a pro mnoho lidí z Východu sloužila po dlouhou dobu jako brána ke svobodě v jejich snaze uniknout přes železnou oponu na Západ. Cestu přes Jugoslávii na svobodu zvolily i tisíce Čechoslováků.
Prázdné židle na hlavní třídě Sarajeva po 11 541 lidech, kteří zemřeli během ostřelování města v l. 1992-1995. Sarajevo, 6. dubna 2012, foto čtk
Ve chvíli, kdy měla země tuto svou komparativní výhodu proti jiným postkomunistickým zemím zúročit, chopila se komunistická nomenklatura nacionalismu, s jehož pomocí chtěla odvést pozornost od hospodářských potíží země a zajistit komunistům setrvání u moci. Pro mnohonárodní Jugoslávii, zatíženou neblahým dědictvím druhé světové války, to byl vražedný vývoj.
I když nacionalisté se chopili moci na všech v konfliktu zainteresovaných stranách, největší odpovědnost za rozdmýchání konfliktu nese prezident Jugoslávie Slobodan Miloševič, který měl pod sebou federální jugoslávskou armádu. Hájení srbských „národních zájmů tímto postkomunistickým nacionalistou dopadlo nakonec tak, že Miloševič zemi ekonomicky zruinoval, přispěl k tomu, že o domov přišly statisíce Srbů, z kterých ke všemu udělal největší viníky války na Balkáně, a nakonec zásadní měrou přispěl i k tomu, že Srbsko přišlo o Kosovo, v jehož jménu Miloševič de facto válku vyhlašoval.
Srajevo, duben 1993: Lidé kryjící se na ulici před ostřelovači. Foto archiv čtk
To je výsledek smlouvy politiky s nacionalismem, smlouvy „s čertem, která se v danou chvíli jeví jako východisko z nouze, ale nakonec má vždy katastrofální důsledky, protože konflikt nikdy nezůstane omezen jeho původními východisky – nakonec zasáhne vše a všechny.
Scénář války v bývalé Jugoslávii do puntíku opakoval scénáře konfliktů, které známe z evropských dějin 20. století. Přesto bylo možno v Evropě bez mála čtyři roky ostřelovat civilisty v obklíčeném půlmilionovém městě, aniž by proti tomu někdo zasáhl. Byl to snad cizí konflikt, který nás nemusel zajímat? To si Daladier s Chamberlainem v září 1938 mysleli o Československu také.
Autor: Petr Placák