Petr Placák, EUROSKOP, 16. dubna 2012
Několik předních světových deníků uveřejnilo text německého nobelisty Güntera Grasse, ve kterém tento světoznámý spisovatel varuje svět před izraelským jaderným potenciálem, který podle něj ohrožuje světový mír.
Grass ve svém textu, nazvaném Co musí být řečeno, který mimo jiné otiskly Süddeutsche Zeitung, The New York Times nebo italská La Repubblica, kritizuje dvojí metr, který podle něj používá Západ ve vztahu k jadernému arzenálu Izraele na jedné straně a na straně druhé k jaderným ambicím teokratického režimu v Íránu. Zatímco ty jsou podle Grasse jen v rovině spekulací, Izrael svým jaderným potenciálem, který je prý mimo jakoukoli kontrolu, ohrožuje světový mír a kritizuje německou vládu za čerstvou dohodu s Izraelem o prodeji šesti německých ponorek, které mohou nést i jaderné hlavice.
S tímto Grassovým tvrzením se můžeme vrátit do střední Evropy L. P. 1938. Podobně jako je Izrael na Blízkém východě i Československo bylo tehdy ve střední Evropě jedinou demokratickou zemí. A stejně jako Izrael bylo i ono ohroženo zvenčí agresivními sousedy, přičemž samo bylo rovněž obviňováno z ohrožení světového míru.
A podobně jako dnes Grass i stoupenci appeasementu v roce 1938 měli objektivně pravdu, když tvrdili, že právo je na straně sudetských Němců, kterým bylo v roce 1918 upřeno právo na národní sebeurčení a v Československu byli znevýhodňováni. To ovšem nemění nic na tom, že tato „objektivní pravda byla ve skutečnosti obludná demagogie: v Mnichovské dohodě totiž nešlo o práva sudetských Němců, ale o ničím nevyprovokovanou agresi hitlerovského Německa vůči svému sousedovi, ve které „Sudety sloužily jako pouhá záminka.
Günter Grass – svědomí nebo marketing? Foto čtk
Když Grass mluví o dvojím metru Západu ve vztahu k Izraeli a Íránu, uvažuje jako malé dítě, které neví, že když dva dělají totéž, není to totéž. Izrael, který od počátku svého vzniku neustále brání svou existenci, je demokratická země, kde je exekutiva odpovědná parlamentu a celý systém je kontrolován nezávislým soudnictvím.
Teokratický Írán, který svým obyvatelům upírá základní lidská práva, nikdo zvenčí neohrožuje. Tamní ajatolláhové ovšem s atomovým jaderným arzenálem spojují velmocenské ambice, v jejichž rámci jsou ochotni napadnout jak Židy, tak i ty muslimy, kteří zastávají jiná mocenská či politická východiska.
Srovnání izraelského jaderného potenciálu s jadernými ambicemi Íránu by byla pouhá dětinskost, kdyby Grassův „provokativní názor nerezonoval s onou evropskou tradicí, která byla vždy připravena ke zradě jak přátel, tak vlastních principů.
Grass si ovšem s něčím podobným hlavu neláme. Dlouhá desetiletí vystupoval jako svědomí když ne celého Západu, tak alespoň německé (západoněmecké) společnosti. Toto postavení si vydobyl především svým románovým debutem Plechový bubínek, ve kterém odmítl společnost, v jejímž lůně vybujela zrůdná nacistická ideologie.
Grass z této pozice kritizoval například německého kancléře Helmutha Kohla, když s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem při 40. výročí oslav pádu nacismu v roce 1985 navštívili vedle bývalého koncentračního tábora Bergen-Belsen i vojenský hřbitov v německém Bitburgu, kde – jak se ukázalo – byly pohřbeny i čtyři desítky příslušníků zbraní SS.
Kohla, natož Ronalda Reagana, přitom nebylo možno podezírat ze sebemenší náklonnosti k hitlerismu. Kohl celou věc chápal jako gesto smíření, aniž by tím chtěl jakkoli relativizovat nacistické zločiny. Byl to mimo jiné první německý kancléř, který vystoupil v izraelském Knessetu.
Jako nezávislá kritická osobnost by měl Grass na výše uvedené jistě právo, kdyby ovšem později nevyšlo najevo, že sám na konci války, když mu bylo sedmnáct let, působil u jednotek Wafen-SS. V případě Grasse nejde ani tak o to, že se ke zbraním SS dal dobrovolně jako mnoho jiných podobně režimem zblblých mladíků, ale že celou tuto historii šedesát let zamlčoval a přitom „vyučoval jiné. Přiznal se k tomu až ve své knize Při loupání cibule, která vyšla v roce 2006.
Z perspektivy této knihy vypadá ovšem Grassova kritika Kohla v roce 1985 směšně a trapně. Takový je i jeho text, který nyní vydal ve světových denících. „Báseň je nevkusná a svědčí o neznalosti situace na Blízkém východě, ohodnotil Grassův text mluvčí frakce německé vládní CDU/CSU Philipp Missfelder v deníku Kölner Stadt-Anzeiger. Nejde ovšem jen o znalost nebo neznalost situace na Blízkém východě, ale o vlastní selhání kritického myšlení intelektuála. Francouzský filosof Julien Benda to kdysi nazval Zradou vzdělanců.
Autor: Petr Placák