Řecko a Španělsko: kopnout, či pohladit?


Aleš Michl, MFD, 20. dubna 2012

Schumpeterovo pojetí demokracie varuje lidstvo před krachem kapitalismu a nahrazením socialismem. Politici ze zemí kupících dluhy asi eseje ekonoma a politologa, rodáka z moravské Třešti Josefa Aloise Schumpetera (1883-1950) nečetli.

Řecko je blizoučko k úplnému bankrotu. Poradce německé vlády Clemens Fuest včera agentuře Reuters řekl: „Finanční situace Řecka je velmi špatná a restrukturalizace řeckého dluhu je nevyhnutelná. Zatímco Německo by si včera mohlo na dva nebo čtyři roky půjčit se sazbou dvě až dvě a půl procenta, Řecko za dvacet procent. Do zbankrotované země zpravidla míří partička kravaťáků z Washingtonu, vyslanci Mezinárodního měnového fondu. Vedli by je asi kravaťáci z Bruselu, vyslanci eura. Tihle lidé si sednou s vládou ke stolu a řeknou: Uděláte tohle a tohle a pak dostanete peníze na nový život. Nikdy se neptají na názor voličů.

Řecko doposud přežívalo z krátkodobých půjček na finančním trhu a ze záchranného úvěru od EU a MMF. Už tak se mu kravaťáci míchali do života. S bankrotem by země byla v jejich rukou úplně. Existuje několik řešení.

Zaprvé (dosavadní strategie): Půjčovat Řecku dále nouzově peníze na úkor daňových poplatníků ostatních zemí. Získat čas na reformy. A doufat, že je Řekové nakonec přece jen udělají.

Zadruhé: Vyhlásit bankrot oficiálně. Dluhy restrukturalizovat. Ti, kteří zemi půjčili, ti, kteří drží státní dluhopisy, hlavně francouzské, německé a řecké banky, „něco prodělají a Řecku se uleví. Přičemž to „něco bude nadefinované od kravaťáků – v této chvíli nikdo neví, kolik to bude. Důležité je, že kravaťáci zařídí zbytek…

Jenže to není konec. Na hranici bankrotu se pohybují i Irsko a Portugalsko. Za vodou nejsou ani Španělé nebo Italové. Proto je potřeba vypracovat představu, jaký bude osud eurozóny.

Zaprvé: Vytvoří se jakási „geniální fiskální a měnová unie. Podmínkou by byla centralizace rozpočtů. Většina rozpočtové politiky by byla řízena z Bruselu. Vydávaly by se jednotné dluhopisy. V lepším případě by vznikly Spojené státy evropské. Anebo něco autoritativnější a centralizovanějšího, co si teď neumíme představit. Socialismus, jehož se bál Schumpeter?

Zadruhé: Zvážit řízený rozpad eurozóny. Pokud budou národní zájmy odmítat centralizaci, pak ti, kteří dluhy nezvládnou, půjdou z kola ven. Buď nuceně, nebo dobrovolně. Protože ti úspěšnější (nebo šťastnější?) nebudou ochotni neustále platit. Euro může přežít – třeba v Německu, Francii… Čistě pragmaticky proto, že je do něj nainvestováno jmění. Klub se však rozpadne a původní myšlenka bude pohřbena.

Soudím, že k nezbytným reformám donutí problémové země pouze bankrot. Dříve či později přijde. Je načase zvážit, zdali bankrot, restrukturalizaci problémových zemí nespojit i s plánem B -řízeným rozpadem eurozóny a zachováním eura jen pro „vyvolené státy.

Autor: Aleš Michl, Mladá Fronta Dnes

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality