Marie Bydžovská, Euroskop, 3. 7. 2012
Evropská rada na konci minulého týdne schválila opatření na podporu ekonomického růstu a naznačila, jaké kroky plánuje EU přijmout v posilování evropské integrace. Ekonom Pavel Kohout vysvětluje pro EUROSKOP, jaký dopad mohou některá z navrhovaných opatření přinést, a navrhuje alternativní řešení pro zlepšení evropské ekonomiky.
Evropská rada schválila opatření, která mají podpořit ekonomický růst. Jak se díváte na tuto snahu podpořit ekonomiku EU? Považujete vznik projektových dluhopisů, navýšení kapitálu Evropské investiční banky (EIB) nebo prohloubení vnitřního trhu za efektivní nástroje?
Otázka ve skutečnosti zní: jestliže Evropa má problémy s růstem, kde je jejich zdroj? Je to nedostatek kapitálu? Ale kdepak. Evropa je překapitalizovaná, přesycená dluhopisy, překrmená rozvojovými projekty, které nikdy nic nerozvinou.
Finanční krize není příčinou problémů růstu, ale naopak důsledkem. Finanční krize vznikla z nadbytku kapitálu, z nadbytku úvěrů. Navýšení kapitálu EIB nebo podobné kroky nic nevyřeší.
Pravda je taková, že stagnace trápila Evropu již dávno před krizí. Evropská ekonomika rostla rozumným tempem ještě v první polovině 70. let. Pak se tempo začalo zpomalovat, až se zastavilo dočista. Zároveň rostla nezaměstnanost. Reakcí politiků bylo pěchovat do ekonomiky stále více dluhů, ať už státních anebo ve formě podpory soukromých bankovních úvěrů. Fungovalo to, ovšem pouze dočasně. Do té doby, do jaké trh byl schopen dluh vstřebávat. Zlom přišel v roce 2008 a nemohli za to Lehman Brothers. Americká krize byla v Evropě jen rozbuškou.
Zde jsou kořeny bankovní krize. Nikoli na finančních trzích, ale v politice! Bohužel, většina evropských politiků zřejmě stále věří ve vinu trhů.
Další část břemena je ještě úplně jinde. Evropu dusí vysoké daně a děsivá byrokracie. Co by pomohlo: postavit na hlavním bruselském náměstí hranici ze všech těch desítek či stovek tisíc stran direktiv, norem a podobného balastu a všechna ta „acquis“ rituálně zapálit. Francouzský zákoník práce s 3200 stranami textu by se mohl přidat, stejně jako 51 kategorií pracovních kontraktů podle španělského zákoníku práce.
Předseda Komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy představují na tiskové konferenci během Evropské rady schválená opatření na podporu ekonomického růstu. Zdroj: Audiovizuální archiv EU
V Evropě získává na síle názorový proud odmítající přísnou fiskální politiku prosazovanou kancléřkou Merkelovou a mnoho politiků požaduje větší pozornost přesměrovat na podporu růstu. Vítáte tuto změnu „kurzu“ nebo to naopak považujete za důvod k obavám?
Hodlá někdo doopravdy postavit v Bruselu hranici? Ne? Pak jsou všechny řeči o podpoře růstu opravdu jen řeči. Francouzský prezident, který byl vždy stranickým aparátčíkem a nikdy v životě nepracoval, si myslí, že další dluhy podpoří růst. Ale vždyť Francie již dnes patří mezi nejzadluženější země na světě, dluh stále roste, zatímco obchodní bilance se propadá do hlubin a známky obratu nejsou!
Kancléřka Merkelová se rovněž mýlí, neboť věří lákavé iluzi, že celá krize je jen problémem veřejných financí a že disciplína je všelék. Ne, není, a Německo se o jejím omylu ještě tvrdě přesvědčí.
Někteří ekonomové v současnosti tvrdí, že nejvíce možností, jak pomoci eurozóně z problémů má Evropská centrální banka (ECB). Sdílíte tento názor? Co by mohla ECB podniknout na podporu předlužených členů eurozóny?
Ano, ECB by mohla momentální situaci zachránit. Stačilo by zhruba zdvojnásobit objem peněz v oběhu a za nově vytvořená, inflační eura nakoupit dluhopisy rizikových států. To je samozřejmě ošklivá vize, která se nikomu nelíbí. Nikdo nemá rád inflaci, já také ne. Ze všeho nejvíce pak inflaci nenávidí Němci.
Vzhledem k německé historii se jim nikdo nediví. Jenže, realisticky vzato, kdo zaplatí přebujelé evropské dluhy? Zvyšovat daně není kam. Na Čínu se nespoléhejme, ta má dost svých vlastních dluhů. Inflace bude nakonec jediným řešením, ale Evropu čeká ještě několik dramatických dějství, než si Němci uvědomí realitu a než se s ní dokážou smířit.
Samozřejmě, že inflace není recept na prosperitu. Inflace může sloužit jako rozpouštědlo na dluhy, ale netvoří základ pro stabilní ekonomiku. Nelze se dobrat zdravého růstu tiskem nezdravých peněz. V budoucnosti bude samozřejmě nutné okleštit veřejné výdaje a daně zhruba na úroveň konce 60. let. A radikálně omezit byrokracii. Teprve pak se Evropa skutečně uzdraví.
Vyřeší inflace předlužení Evropy? (Reprofoto)
Evropská komise 6. června navrhla novou legislativu pro bankovní dozor v EU. Vyplývá z ní nebezpečí pro české banky, že by jejich zahraniční matky mohly získat možnost vyvést z nich finance pro vlastní potřebu?
Ano, to je skutečně velké a reálná nebezpečí. Česká ekonomika je příliš malá, než aby mohla účinně pomoci Evropské unii – ale riziko, že krachující Řecko, Španělsko a další ji stáhnou s sebou do hlubin, je reálné. Pokud budou francouzské, belgické a jiné banky zelenou, aby své české pobočky legálně a bez překážek vysály, pak to bude zlé.
Můžeme hodně ztratit a nemůžeme nic získat. Pokud se vláda nechá vehnat do kouta, jak se to stalo Slovákům, pak za pár let dostaneme tučnou složenku a budeme platit za slabost našich politiků.
Na summitu předložili vysocí představitelé EU návrh na užší evropskou integraci. Její součástí by měla být i bankovní unie včetně například společného pojištění vkladů. Co by takový krok znamenal pro ČR?
O společném pojištění vkladů by se dalo uvažovat za dvou podmínek. Za prvé, půjde o komerční typ pojištění rizik. Žádné socialistické přerozdělování. Banky musí platit pojistné prémie podle svého rizikového stavu, nikoli „solidárně“ stejné příspěvky. Podobně funguje americký FDIC a funguje poměrně dobře. Ne dokonale, ale stále patří mezi ty lepší z federálních institucí.
Jenže podle dosavadních informací se právě toho neplánuje. Uvažuje se naopak o takové formě bankovní unie, která by pro českou ekonomiku byla velmi nebezpečná.
Za druhé, na společné pojištění vkladů nesmí být vázány žádné politické podmínky, zejména ve smyslu fiskální nebo politické unie. Vize Evropy se společnými daněmi a rozpočtem je nejhorší noční můra. Proč? Protože i doposud zdravé ekonomiky by byly nuceny sledovat společnou nezdravou politiku.
Z politického hlediska je vyloučeno, aby finance tak rozmanitého útvaru, jakým by byla federální Evropa, byly řízeny demokraticky. Musela by přijít nějaká vláda pevné ruky. A jak historie ukazuje velmi přesvědčivě, každá vláda pevné ruky udělá dříve nebo později fatální chybu. Kdo je ochoten prodat svobodu za plnou mísu, přijde o obojí.
V podstatě své osobnosti ale zůstávám evropským optimistou. Stále věřím, že po klopotné cestě plné omylů se Evropané konečně probudí ze sna a vrátí se k modelu, který v západní Evropě fungoval po válce. Tento model byl založen na vzájemné soutěži, na svobodném podnikání, omezeném státu a na neustálé liberalizaci trhů. V této oblasti Evropská unie funguje dobře, trhy jsou dnes mnohem svobodnější než dříve – a kdyby nebylo té nešťastné byrokracie a přebujelých veřejných výdajů, žilo by se zde báječně.
Evropa má všechny předpoklady, aby se prosperita vrátila. Je to intelektuálně a kulturně nejbohatší kontinent. Jeho síla spočívá v diverzitě a v soutěživosti. Nikoli v uniformitě a centralizaci.
V Evropě působí mnoho bank přes hranice jednotlivých států. Znamená to, že je potřeba, aby existoval i nadnárodní dozor pro takto přeshraničně provázaný finanční sektor?
Podívejme se na USA. Tamní centrální bankovní dozor nedokázal zabránit bankovní krizi. Naopak dozor nad pojišťovnami v USA je decentralizovaný, každý z padesáti států má vlastní regulaci. Jistě, i pár amerických pojišťoven mělo problémy, ale s bankovní krizí se to nedalo srovnat.
Tím je řečeno vše podstatné pro Evropu. Pokud máme napodobovat USA, pak se nabízí lepší témata. Například zákoník práce nebo podnikatelské prostředí. Tudy by měla vést cesta.
Autor: Pavel Kohout
Pavel Kohout je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Od roku 2007 spoluzakládal společnost Partners, která působí v oblasti finančního poradenství a nyní je v této společnosti ředitelem strategie. Publikuje v řadě odborných médií v České republice a v zahraničí. Napsal knihy Investiční strategie pro třetí tisíciletí, Peníze, výnosy a rizika, Vitaminy pro ekonomický růst, Cesta k rovnováze a Finance po krizi.